Sdílejte, než to smažou!

Ke sepsání tohoto příspěvku mě inspirovalo toto virální video Michala Orsavy z minulého týdne, které se svým geniálním zpracováním stalo okamžitě hitem a zároveň poslouží jako dobrá demonstrace toho, jakou pitomost si škůdci v evropském parlamentu zase vymysleli.

Jak asi správně tušíte, téma se točí okolo článku 13 nového právního předpisu EU o autorských právech. A ačkoli si tento nadpis mnozí asociujete s poplašnými fake news, které na sociálních sítích šíří zpravidla nevzdělaná a méně kapacitní většina naší společnosti (ještě mohl být napsán caps lockem), pro tento příspěvek byl vybrán účelově, protože je dle současného návrhu nejen toto video v ohrožení. Vlastně je v ohrožení naprostá většina videí na YouTube. A nejenom tam. Budoucnost všech platforem pro sdílení nebo publikování obsahu je ve vážném ohrožení, protože se evropští byrokrati rozhodli opět páchat dobro v zájmu vekých nahrávacích a mediálních společností a způsobit tím mnohem více škody, než užitku. Jak už jsme se v minulosti mohli mnohokrát přesvědčit, zákony a nařízení naší milé EU nikdy nepřinesly užitek, ale pouze problémy a šikanu obyčejných lidí.

Jde o to, že velmi nešťastně konstruovaný návrh zákona ukládá za povinnost tentokrát provozovatelům sdílecích a streamovacích služeb kontrolovat nahrávaný nebo vysílaný obsah a v případě, že by obsahoval autorsky chráněný obsah (video, obrázky, text), musí tento obsah zcenzurovat (prostě zablokovat). Problém je v tom, že spolehlivá technologie, která by dokázala kontrolovat nahrávaný nebo právě vysílaný obsah v reálném čase, jestli náhodou neobsahuje autorsky chráněný obsah, neexistuje.
YouTube má sice Content ID, ale ten nemusí fungovat spolehlivě ve všech případech (hlavně při živém vysílání), může se splést a potom tu jsou další služby nebo jen úložiště, pro které by koupení nebo vyvinutí vlastní technologie na rozpoznávání obsahu bylo doslova likvidační. Nemluvě o nákladech na případné soudní tahanice s vydavatelskými společnostmi…

Pokud by v lednu článek 13 prošel v nezměněné podobě, zanikla by spousta dobrých a nadějných služeb. Někde jsem četl, že by muselo zmizet 90% veškerého obsahu na internetu. Sbohem parodie Harryho Pottera, sbohem živé streamy, sbohem Fuck off ACTA, sbohem parodie a memes, sbohem předělávky, sbohem cover verze, sbohem karaoke, sbohem mashupy (poslední dobou neposlouchám nic jiného, než mashupy – a to by mě vážně nasralo)… Vítejte v kybernetické totalitě 21.století.
zakazou nam videa na youtube
Co se s tím dá ještě udělat? Moc času už nezbývá, ale můžete zkusit napsat našim drahým Europoslancům, co si o tomto jejich dalším nezdařeném paskvilu myslíte. Vymysleli a odhlasovali si jich už hodně, ale tohle už je vážně hodně přes čáru! Kontakty najdete například na konci tohoto článku. Vynechte zdvořilostní fráze, nebo podbízivé výhrůžky o nadcházejících volbách do Evropského Parlamentu, ale jděte na ně pěkně z ostra!

Tak si říkám, že vystoupení z EU je špatný nápad. Nejlepší by bylo ji zrušit a přísně potrestat všechny, kdo se na tom celém zrůdném cirkusu podíleli.

Bezpečné uchování seedu k Trezoru

Jak bezpečně uchovat obnovovací seed ke své krpyto peněžence?

V tomto článku budu zase plkat o těch prokletých kryptoměnách, které ať se vám to líbí nebo ne, budeme jednou používat všichni.
Posledně jsem se tu pochlubil, že vlastním nový Trezor T a mám v něm bezpečně uschováno 95% svého portfolia. V době psaní předchozího článku se o bezpečnosti dalo hovořit tak napůl, protože jsem měl obnovovací seed zapsaný pouze tužkou na přiložené kartičce a taky jsem se těch několik slov naučil zpaměti. Jenže nikde nemám záruku toho, že si seed budu pamatovat pořád a také, že onen kousek papíru vydrží věčně.

Každá normální kryptoměnová peněženka vám při svém prvním založení zobrazí tzv. seed. Jedná se o kombinaci 12 nebo 24 slov, díky kterým svoji peněženku můžete kdykoli obnovit, pokud svoji peněženku (hardwarovou nebo v telefonu) rozbijete nebo ji ztratíte a vy tak nepřijdete o kryptoměny, ke kterým vám vaše ztracená peněženka umožňovala přístup. Fakticky je tak nejdůležitějším a klíčovým bezpečnostním prvkem ne samotná peněženka, ale právě tato posloupnost slov. Pokud znáte tyto obnovovací fráze, můžete krypto peněženek ztratit nebo zničit klidně stovky a přesto víte, že se ke svým kryptoměnám bezproblémů dostanete. Vážně je to takhle snadné. Díky těmto jednoduchým pravidlům může kdokoli vlastnit kryptoměny představující určité finanční obnosy i bez drahých a složitých bankovních molochů. Vlastnit peníze a přitom se vyhnout bankovním nástrahám tak díky kryptoměnám mohou i lidé z nejchudších částí světa, dokonce i bez přístupu k internetu. Pokud si i křovák z pralesa zapamatuje prostých 12 slov, může provádět klidně i milionové finanční transakce. Navíc jednodušeji, rychleji a levněji, než kdyby si musel otevírat účet v bance (který by takovému člověku žádná banka stejně nikdy nezřídila)!

Jak již bylo řečeno, obnovovací frázi může uživatel zapomenout a papírek se zapsaným seedem může shořet nebo se rozmočit společně s krypto peněženkou a takhle nejeden uživatel kryptoměn přišel o veškeré své prostředky. Jak tedy uchovat tu svoji super tajnou posloupnost slov pro případ živelných katastrof nebo nenechavých zlodějů?

Prakticky na každém diskuzním fóru zabývajícím se kryptoměnami se toto už řešilo. Nejspolehlivější a nejpraktičtější ze všech možností je vyrazit si svůj seed do odolného kousku oceli. Existují i specializované komerční řešení a o jejich spolehlivosti a odolnosti si můžete přečíst jeden zajímavý článek včetně zatěžkávacích crashtestů.

Takový Kryptosteel může být velice elegantním a nadčasovým dárkem třeba k vánocům. Prostě někomu dáte takovouhle ocelovou kartičku s obnovovacím seedem k peněžence, kam jste předtím poslali nějaké kryptoměny. Osobně se mi takový dárek velice zamlouvá!

Já na to šel způsobem DIY. Obvolal jsem svoje kamarády, kteří pracují se železem, jestli by na dílně nenašli nějaký odřezek a všichni shodně: “Není problém, někdy se stav, mám toho tady tuny, určitě něco vybereme, ale jsem teď na dovolený, tak musíš počkat”. A než se kamarádi stihli vrátit z dovolené, tak jsem takhle bloudil po jednom hobby marketu a hledal obkládací lištu k zrcadlu. A narazil jsem na krásný nerezový metr dlouhý pásek za 39Kč. Ten pochromovaný za 150Kč by k zrcadlu pasoval lépe, ovšem odřezek z tohoto levnějšího nerezového kousku bude milionová investice. Pak už jen stačilo pořídit za pár stovek razící znakovou sadu písmen (jehlou ty slova pixel po pixelu fakticky vyťukávat nebudu) a seed bude během pár minut navěky archivován. O odolnost nerezového pásku se nebojím. Vždyť jen uříznutí flexou byl docela problém, takže případný požár nebo jiný destrukční proces zajisté přečká bez úhony. S obtížemi se dá ohnout, čímž se trochu deformují vyražené znaky, ale i po narovnání se to dá normálně přečíst. Je to sice nerez, ale pro jistotu jsem to ještě celé přetřel silnou vrstvou barvy, která krásně schová vyražená písmenka a nikdo na první pohled vůbec nepozná, že tam něco je vyraženo.

Mezitím se oni výše zmiňovaní kamarádi vrátili z dovolených a i u nich jsem si vybral pár šikovných kousků ocelových slitin, které ani nevim z čeho přesně jsou, ale prý je nic a nikdo nedokáže zničit, že to opracovávají laserem a za jednu směnu odříznou jen pár centimetrů, jak je to odolný materiál. No i na tu raznici budu asi muset vzít větší kladivo :)

Každopádně stále držím v oblibě onu první nerezovou lištu, která sice není tak skladná, jako pár cm veliká tabulka ze super oceli, ale zase mě napadá hromada míst, kam bych ji mohl schovat tak, že ji nikdy žádný zloděj nenajde. Kdybyste byl bytový zloděj, napadlo by vás se podívat například do radiátoru, pod práh dveří, na zadní stěnu kraje skříně, nebo nakonec třeba na druhou stranu té lišty na zrcadle? Takových míst, kam se dá taková nenápadná zdánlivě bezcenná lišta 1x30cm schovat, jsou v bytě desítky a hlavně nikoho by nenapadlo, co všechno může ukrývat. Samozřejmě lze dobře schovat i tu malou tabulku ze super oceli, ale pro tu bude většina lidí vybírat samé konvenční úkryty od pancéřového trezoru ve zdi až třeba po zakopání na zahradě. Tahle lišta prostě vyhrává také díky tomu, že se dá snadněji rozdělit a její části uchovávat odděleně. Když by se tam vloupal zloděj a bude mít hodně důvtipu, může ji i objevit, ale nikdy by ho asi nenapadlo, že na druhé straně pod vrstvou barvy najde zakonzervovanou polovinu mnohem cennějšího lupu, než všechno vybavení v bytě dohromady. Rozhodně bude jednodušší si pamatovat, u koho jsem schoval tu druhou polovinu seedu, než celou básničku :)

Tip na závěr: Pokud se také rozhodnete uchovávat svůj seed tímto způsobem, nejprve si na ten kousek železa napište vše lihovkou, ať si uděláte představu o tom, jak to bude vypadat a hlavně se vám bude lépe trefovat raznicí a nebudete muset brát do ruky jedno písmeno třeba 10x pro každé slovo zvlášť. Nechávejte si větší rozestupy v místech, kde chcete lištu rozdělit a nakonec vše zalijte hustou barvou. Zbývá jednotlivé díly šikovně schovat nejlépe několik km od sebe. Možností se nabízí nepřeberné množství.

Můžete si také založit jakousi fake peněženku, kde budete mít jen drobné a seed k ní vytvořit stejným způsobem. Tento seed může sloužit jen jako volavka nebo k odvedení pozornosti od toho hlavního. Nikdy nevíte, co vás může v budoucnu potkat. Můžete se třeba stát obětí vydírání, kdy po vás agresor bude vyžadovat prozrazení seedu. Určitě mu nebudete chtít dávat seed k té hlavní peněžence. Vlk se tak nažere a koza zůstane celá… Život přináší všelijaké situace, je dobré být připraven na vše.

Selský rozum

Dlouho tu nebylo žádné video z kategorie Must Watch.
No a protože se Česká televize rozhodla, že tento velmi zásadní dokument uvede až po volbách, je mojí povinností na něj upozornit nyní, a pokud by alespoň jednoho voliče ANO přimělo k tomu, aby na podzim u voleb neudělal tu fatální chybu, bude to sloužit dobré věci.
Andrej Bastard Babiš. Lhář, zloděj a podvodník, který patří na šibenici a ne do sněmovny, je bezpochyby jeden z nejnebezpečnějších lidí v naší zemi. Jeho slogan “Řídit stát jako firmu” může vzbuzovat dojem ušlechtilosti ovšem jen do té doby, než zjistíte, jak on vlastně tu firmu řídí a jakým způsobem ji získal. Dokumentární film Selský rozum – Žlutý baron – Pravda o Andreji Babišovi od režisérské dvojice Zuzana Piussi & Vít Janeček ukazuje, čeho je tenhle sráč schopný, jak se podle něj řídí firmy, a jaké prasárny provádí.

Původní originální dokument již není na Youtube k dispozici, kvůli nárokům ČT. Přesto ho lze dohledat i na jiných kanálech.
Takže sdílejte a snažte se, aby to vidělo co nejvíce lidí, dokud to tam je!

Vylhané a zmanipulované volební preference nahánějí strach a mají za cíl navodit dojem, že zločinecké hnutí ANO má tak vysoké šance na vítězství. Uvěřit tomu může snad jen průměrný hloupý televizní divák. Neznám ve svém okolí nikoho, kdo by měl rád Bureše, nebo by mu dal ve volbách hlas. Podporu mu vyjadřují jen jeho fake profily na sociálních sítích. Lidi mají krátkou paměť, ale věřím, že ještě nezapomněli na cenzuru internetu nebo EET…

A jak sám bastard Babiš uvedl svůj program: “Teď nebo nikdy”. Tato věta má opravdu velký význam, protože pokud mu dáte svůj hlas, žádné příště už nebude a zasloužíte si také provaz!

https://selskyrozum.online/

Stupidní sitcomy

Televizní vysílání prokazatelně škodí vašemu zdraví, ale nejfatálnější následky má na vaši psychiku!

Už to bude pěkná řádka let, co jsem televizní vysílání zcela vyřadil ze svého života. Bohužel se televizním obrazovkám nedá vyhnout úplně a tak když někde zastihnu debiloskop zapnutý, bývají to nepříjemné zážitky. Není to sice tak vyčerpávající jako ve filmu Akumulátor (ačkoli…), ale i tak to na mě působí evidentně přesně opačně, než na většinu ostatních diváků.
Televize mi způsobuje utrpení.

Jako rudá barva na býka, tak na mě působí z režie přidávaný smích do stupidních seriálů. To je věc, která bude dnešním hlavním tématem. Musí to ven, protože jsem nedávno zjistil, že mě chytá amok už při prvních vteřinách v přítomnosti televize, ve které běží nějaký nejlépe americký sitcom, ale ani ty domácí nebývají pozadu…

Zažil to snad každý civilizovaný člověk: V televizi se odehrává nepříliš duchaplná zápletka. Dialogy i děj mezi postavami nebývají nijak kvalitně napsány, zpravidla dvojsmyslné až perverzní. Nesmí to být nic složitého nebo komplikovaného, protože cílovka nepřesahuje 100 bodů IQ. Sami autoři těchto nevalných scénářů evidentně nebývají příliš kapacitní, nedivil bych se, kdyby byli permanentně na drogách. Aby to ale působilo tím požadovaným dojmem, dá se za každou větu smích z publika a bude z toho hit pro masy.

Sami si udělejte takový “out of box” test sami na sobě. Zkuste si vybrat libovolnou scénku z libovolného dílu libovolného sitkomu. Pusťte si ji bez zvuku jen s titulkami tak, abyste nevěděli, “kdy se máte smát”. Přijdou vám teď ty dialogy vtipné? Zjistíte, že jsou neskutečně trapné a ubohé. Díky zásahu z režie se potrháte smíchy nad texty, u kterých si normální člověk řekne “Co to doprdele je? Dělaj ze mě totálního vylízanýho idiota?“. Tu největší žumpu, ty největší hovna s radostí a s úsměvem sežerete a ještě budete chtít víc.

Smích je základní lidská reakce a emoce, myslím si, že by nám neměla být podsouvána vždy, když to vyžaduje scénář mimořádně podřadného televizního produktu.

Je smutné, že právě tento výkvět televizní zábavy, to největší dno útočící na základní lidské emoce, mají v oblibě i docela inteligentní lidé, kteří se pak na Twitteru rádi pochlubí tím, že promarnili celý večer sledováním celé série nějakého seriálu, který je v jádru naprosto stupidní a idiotský…

Nemusíme ale pro stupidní a idiotské scénáře chodit až k americkým sitcomům.
Zábavná, kulturní, informační i umělecká hodnota drtivé většiny ostatních seriálů ze záporných čísel nebezpečně atakuje nulu. Je až téměř trestuhodné, že existuje tolik lidí, kteří dobrovolně a s očekáváním hltají každou scénu z některého nesmyslného seriálu, kterými nás televizní stanice bombardují každý den.
Bohužel znám dost lidí ve svém okolí, kteří si bez pravidelné nálože pitomostí následované poctivou dávkou hovadin z některého těžce retardovaného seriálu, nedokáží představit večer… Například ultra dementní nekonečný seriál Ulice, bez nějakého cíle, vidiny konce, nebo náznaku jakéhokoli vývoje, si tento týden, před prázdninovou pauzou, odvysílá svůj 2855. díl. Vezmeme-li, že každý díl má s reklamami něco přes hodinu a jestli dobře počítám, tak poctivý pravidelný divák u tohoto vysoce kvalitního a hodnotného kinematografického počinu promarnil téměř 1/4 roku života! Čtvrt roku lobotomie a nalévání sraček do hlavy! To už přece musí zanechat nějaké následky… Co byste za čtvrt roku stihli udělat vy?

Když už jsme u toho počítání promarněného času, který vám už nikdy nikdo nevrátí, je tu šikovná online aplikace http://tiii.me/, kam zadáte název seriálu a kolik sérií jste shlédli a ona vám ukáže, kolik vám ten který odpad sebral času z vašeho života, který se určitě dal využít mnohem lépe, zábavněji a produktivněji. Píčoviny typu Přátelé, Jak jsem poznal vaši matku nebo Teorie velkého třesku jsou v této databázi pochopitelně zahrnuty, zadávejte jejich originální názvy, našeptávač už vám nabídne tu správnou volbu…

Blikající obrazovky vám vymývají mozky, programují vás na to, co si máte myslet, co máte poslouchat, koho máte volit, co si máte kupovat, co máte jíst, pít i kdy se máte smát. Informují vás o zmanipulovaných a zaplacených průzkumech veřejného mínění nebo volebních preferencích, pečlivě odfiltrovávají informace, které se k vám nemají dostat, straší vás válkami, chřipkami nebo uprchlíky a zaručeně dobře poradí, co dělat v případě mimořádných situací. Mafie ovládající politiky a vlastnící všechny média vás tímhle systematicky formují do poslušných oveček, kterým stačí říct klíčové slovo “Neodcházejte od obrazovek“.
tv krade životy

Wolfensteini

Wolfenstein: New order a Wolfenstein: Old Blood jsou po velmi dlouhé době parádní hry, které potěší nejednoho příznivce FPS her i pamětníky prvního Wolfensteina.

Pokaždé, když mě rýmička uvrhne v pracovní neschopnost, mám dostatek času dohnat herní resty. Stalo se to začátkem tohoto roku, kdy jsem se na týdení neschopence začal poohlížet po nějaké dobré pařbě, kterou bych si to marodění trochu zpříjemnil. No a protože v tu dobu měli v nějakém obchodě s herními klíči zrovna akci na nedávno vydaný Wolfenstein: New Order, který byl za pár stovek, tak volba byla celkem jasná.

Wolfenstein: New Order

Hype kolem vydání tohoto titulu jsem pochopitelně zaznamenal, ale nějak mě nechával klidným. Pár gameplay videí jsem také jedním okem zahlédl, ale nijak mě to neoslovovalo. Zarazily mě docela vysoké hodnocení snad ve všech recenzích a vesměs pozitivní ohlasy od hráčů, tak jsem si říkal, že na tom asi něco bude, tak tomu jednoho dne taky dám šanci. A ten den nastal jednoho lednového dopoledne a od té doby se plavim na celé Wofenstein vlně, pro kterou by ale už konečně mohl vyjít další dodatek.

U těchto nesmrtelných titulů si člověk uvědomí, jak ten čas letí. Kdy že jsem to naposledy hrál Wolfensteina? 2009? Vypadal sice jako by byl z roku 2002, ale i tak už to je celkem dost času, tak uvidíme, jestli to nebude stejný fail, jako byl ten předchozí “Wolf”…

wolfenstein new order 1 wolfenstein new order 2 wolfenstein new order 3

Wolfenstein: New Order běží sice na tom nepříliš vydařeném Id 5 tech enginu, který poháněl už Rage (Rage se mi nepodařilo vůbec spustit kvůli dosud neopravené chybě – patřím do těch 0,05% hráčů s unikátní hw sestavou, na které tahle hra prostě neběží, ačkoli výkonově dostačuje) má ošklivě rozplizlé textury, které při rychlejším pohybu doskakují z ještě rozplizlejších nebo žádných (na desetinu sekundy vidím za zavřené dveře), ale jinak v tom všechno funguje jak má…
Nekvalitní textury jsou vlastně téměř jediný neduh, který se dá odpustit, protože jinak je Wolfenstein: New Order střílečka jako víno. Krásný uvítací bug, který se ale už nikdy neopakoval. Když mi hra poprvé dala kontrolu nad Williamem, tak jsem se propadl z letadla do moře a ještě hloub :) No a taky se občas zasekne při úvodním logu Bethesdy…
Přesto je to hra, která vypadá jako hra z roku 2014 a netrpí žádnými nasíracími momenty a faily, kterých jsou v jiných hrách kupy. Perfektně napsané charaktery postav zapadajících do vcelku ucházejícího a gradujícího příběhu. Klíčové rozhodnutí, které určuje další dění ve hře. Laserová řezačka a bohatý arzenál zbraní s uspokojujícím modelem střílení. Několik parádních bossů i variabilita misí a prostředí.
Jediný nejslabší moment je ta plavací mise, ve které je jasně vidět, že Id5 engine není na vodní hrátky příliš stavěný a vesele tak popírá fyzikální zákony s hladinami vody a i ten pohyb od hladinou, kdy vlastně vůbec nevidíte, kde že se ta hladina nachází, je až příliš iritující. Opravdu se mi stalo, že jsem si po dohrání řekl, že to chci ještě jednou a na nejtěžší obtížnost. Takže jsem po nocích místo spánku mastil Über obtížnost a skvěle se bavil.

Asi bych to i dohrál znova do konce, kdyby se nenaskytla možnot mít datadisk Wolfenstein: Old Blood v předstihu před krabicovou verzí.

Wolfenstein: Old Blood

Takže rovnou z Měsíce jsem putoval na pevnost Wolfenstein a hned rovou na Über obtížnost, když ta předchozí hra byla tak snadná :) Spíše bych raději uvítal pokračování tam, kde New Order skončil, ale události před, také nejsou k zahození.
Někdy začátkem června se mi podařilo zabít finálového Bosse a opět jsem si říkal, že to chci ještě jednou, tentokrát ale ne znova na Über, ale na Bring’em on, protože si chci projít všechny Nightmare levely a v pohodě zkusit najít všechno zlato a vůbec tam je ještě spousta zajímavých detailů a zapomenutých dopisů, kterých si napoprvé člověk nevšimne a na Über obtížnost se neodemykají perky i některé achievementy, takže i o toto nechci přijít.


wolfenstein old blood 1 wolfenstein old blood 2 wolfenstein old blood 3

Recenzenti udávají 4 hodiny hraní na normální obtížnost. Já mám na Über 10 hodin a to si myslim, že jsem nepřečetl všechny zápisky a zprávy a hra má ještě challenge mody, které vypadají také zajímavě.
Wolfenstein: Old Blood je za těch pár stovek dostatečně bohatý datadisk, ačkoli pochopitelně není tolik veliký a rozvinutý jako hlavní hra. Herecké výkony NPCček a rozmanitost misí a prostředí jsou také slabší, nicméně hra je po vizuální stránce o něco líbivější než mateřský titul, je tu pár vylepšení a potěšující je i více Nightmare misí a v poslední i boss.

Přesto se v obou hrách nelze zbavit lehce nahořklé příchutě z toho dobře známého herního klišé, kdy je celá mapa prakticky jeden velký koridor s různě poházenými tunami zbraní, léčení, brnění a munice, čekajících jen na vás. Ultra tupí nepřátelé, kteří si nevšimnou, že hráč metr od nich zrovna brutálně popravil kolegu a povalující se těla dalších mrtvých nácků je nijak nevyvedou z míry, ani je nenapadne zpozornět. Se zvyšující se obtížností se zvyšuje akorát účinost nepřátelských střel, IQ zůstává stále na nulových hodnotách a náckové si vesele házejí svoje granáty pod nohy a nabíhají vám před mušku i na tu nejtěžší obtížnost… Brutální scény a popravovací momentky ospravedlňuje fakt, že ve hře zabíjíte nacisty v alternativní historii. Je to přeci jen všechno hodně zjednodušeno a nastaveno tak, aby měl hráč co nejintenzivnější a nejzábavnější zážitek ze hry. Nějakou realističnost tu opravdu nečekejte. Ale to pokračování by už konečně mohlo vyjít, vážně se na něj klepu :)