Radio Garden

Je neuvěřitelné, jak ten čas letí a jak technologie pokročila. Hned v úvodu bych rád připomněl můj článek z roku 2010 Romantika na středních vlnách a volně na něj navázal v roce 2019.

Stále platí vše, co je v něm napsáno, avšak je zajímavé s odstupem času porovnat možnosti, které nám dnes technologie a aplikace umožňují a kam nás to posouvá. Ukážu vám tentokrát jen jednu aplikaci, která ten feeling z článku z roku 2010 přináší do dnešní doby do vašich internetových prohlížečů a na obrazovky vašich smartphonů.

Jedná se o službu Radio Gaden, která od roku 2016 nabízí k poslechu stovky radiových stanic z celého světa hezky geograficky vyznačené na glóbu. Stanice si vybíráte prostým kliknutím na mapu. A když jsem loni na podzim tuhle aplikaci objevil, byl jsem z toho úplně paf a vzpomněl jsem si na svůj starý článek, že k němu musím tohle doplnit, ať se to dostane i k dalším lidem. Asi nějak takhle jsem si to představoval v tom roce 2010 při večerním poslechu středních vln. Tohle se tomu hodně přibližuje i přesto, že tu jsou převážně lokální stanice vysílající v FM pásmu a zdaleka tu nejsou všechny. Nicméně i zde se dá najít pár šumících stanic, které svým rušeným a nekvalitním vysíláním evokují dávné časy a poslech AM pásma se sluchátky na uších, avšak bez sluchátek a klidně i za bílého dne.

Jedna stanice je jedna malá tečka na mapě. Ve větších městech, kde vysílá více stanic, jsou tečky větší a aplikace vám dole zobrazí seznamy i ostatních stanic, které tu vysílají a na které můžete jednoduše přeladit. Samozřejmostí je možnost osrdíčkoat si svoje oblíbené rádia, protože jich je na mapě vážně hodně a hledat mezi nimi zrovna tu, kterou jste poslouchali třeba včera, by bylo značně demotivující.

TIP: Co kdy hrály CZ a SK rádia?

Výhody jsou jednoznačné, při poslechu nepotřebuji sluchátka, nalezená rádiová stanice mi po chvíli nikam nezmizí, vidím přesně co a kde poslouchám a ve většině případů mi to ukáže i www stránku daného rádia.

Poslechem rádií celého světa to ale nekončí. Vedle položky Live tu je také položka History, která nabízí neméně úžasný wow efekt. Ukrývají se zde různé dochované dobové záznamy nebo úryvky z vysílání, které byly v té době významné nebo unikátní z historického hlediska, nebo prostě jen dochovávají poselství třeba z 80 let starého rádiového vysílání…

No a nakonec položka Jingles mapuje hudební znělky různých rozhlasových pořadů. Samozřejmě celosvětově.

Tuto aplikaci naleznete na stránce http://radio.garden/ případně si do smartphonu nainstalujte z app storu stejnojmennou aplikaci.

Chcete si poslechnout rádiové stanice, které vám hrály z autorádia při vašich cestách po zahraničí? Máte známé nebo někoho z rodiny třeba za oceánem a zajímá vás, co by asi tak mohli právě teď poslouchat v místním rádiu? Přestěhovali jste se z jednoho konce republiky na druhý a stýská se vám po vašem oblíbeném rádiu, které na nové adrese nemůžete naladit? A nebo si prostě jen chcete užít ten těžko popsatelný pocit celého světa na dlani při procházení nabídky stovek rádiových stanic? Radio Garden vám to umožní.

Nejlepší DAW zdarma

Nejlepší hudební a zvukový software, které pořídíte zdarma.

Říká se, že ty nejlepší věci jsou zadarmo. O tom jste se tu mohli sami přesvědčit v rubrice Grafické aplikace online. Tentokrát se ale nebudeme pohybovat v online prostředí, ba ani v grafických editorech, protože pokud chcete všechny dnes představené programy vyzkoušet, musíte je nejprve nainstalovat do svého počítače.
No a co že bude dnešním tématem? Co je to DAW? V tomto článku se budeme zabývat hudebními a audio editory, protože DAW je zkratka pro Digital Audio Workstation. Ale nebudou to ledajaké audio editory, ale ty nejlepší, které jsou k dispozici zdarma. S některými DAW programy jste se již určitě setkali, pravděpodobně i některé zde představené programy sami využíváte, třeba hned ten první a nejznámější:

Audacity

(Win, Mac, Linux)
Tohle je must have aplikace a najdete ji v počítači snad u každého hudebníka nebo zvukaře. Ačkoli to není plně profesionální DAW, nabízí obrovské množství nástrojů a pomůcek pro nahrávání a editaci zvukových souborů, že se těm placeným profesionálním DAW programům v mnoha oblastech vyrovnává. Díky své univerzálnosti a jednoduchosti je Audacity nejoblíbenějším a nejpoužívanějším zvukovým editorem vůbec, používá se například v radiu Beat a i všechny moje sety byly nahrány právě v Audacity.



Pyramix

(Win)
Tuhle aplikaci používají profesionální studia a hudebníci po celém světě na mastering a post-produkci televizních, filmových a hudebních pořadů hlavně pro svoji zvukovou preciznost. Je to velmi užitečná pomůcka pro současnou práci se zvukem i videem. Pyramix se skládá z mnoha užitečných modulů a vyniká také skvělou optimalizací pro více obrazovek, výpisem akcí s možností vrácení konkrétních úprav a řadou dalších drobností, které ocení nejeden zvukový mistr nebo producent. Bezplatné stažení vyžaduje jednoduchou registraci na stránkách Merging.

Qtractor

(Linux)
Čistě pro OS Linux tu máme Qtractor, který se chlubí vícestopým nahráváním a sekvenčním softwarem s podobným layoutem, který můžete vídat v komerčních profesionálních DAW. Široká škála možností a funkcionalit obsažená v překvapivě malém souboru optimalizovaném pro nepříliš rozšířený systém.

Studio One Prime

(Win, Mac)
Studio One Prime je free verze brilantního hudebního softwaru PreSonus. Nemá sice všechny featury, ale jistě uspokojí nejednoho hudebního producenta. Ačkoli jde o free verzi, nabídne neomezený počet audio a midi stop a také neomezený počet použitých efektů. Navíc jeho ovládání je jednoduché a intuitivní na principu drag-and-drop, takže je skutečně pro každého.

Ohm Studio

(Win, Mac)
Ohm Studio je další software pro tvorbu muziky, která má ale jednu unikátnost. Díky Ohm Studiu můžete přizvat ostatní hudebníky nebo členy vaší kapely k vytváření sklaby v reálném čase a nemusíte být fyzicky v jednom studiu. Spolupracovat na právě tvořeném tracku tak mohou členové kapely i když je každý na jiném konci světa. Připočtěte si k tomu širkokou nabídku instrumentů a efektů a přijemné UI.

MixPad

(Win, Mac)
Další profesionální DAW, který je zdarma a nabízí nahrávací a mixovací funkce v kompaktním balení. Mezi přednosti vyzdvihněme neomezený počet stop, schopnost nahrávat více zdrojů najednou, vybrané efekty zdarma, zvukovou knihovnu a podporu mnoha audio formátů.

Stupidní sitcomy

Televizní vysílání prokazatelně škodí vašemu zdraví, ale nejfatálnější následky má na vaši psychiku!

Už to bude pěkná řádka let, co jsem televizní vysílání zcela vyřadil ze svého života. Bohužel se televizním obrazovkám nedá vyhnout úplně a tak když někde zastihnu debiloskop zapnutý, bývají to nepříjemné zážitky. Není to sice tak vyčerpávající jako ve filmu Akumulátor (ačkoli…), ale i tak to na mě působí evidentně přesně opačně, než na většinu ostatních diváků.
Televize mi způsobuje utrpení.

Jako rudá barva na býka, tak na mě působí z režie přidávaný smích do stupidních seriálů. To je věc, která bude dnešním hlavním tématem. Musí to ven, protože jsem nedávno zjistil, že mě chytá amok už při prvních vteřinách v přítomnosti televize, ve které běží nějaký nejlépe americký sitcom, ale ani ty domácí nebývají pozadu…

Zažil to snad každý civilizovaný člověk: V televizi se odehrává nepříliš duchaplná zápletka. Dialogy i děj mezi postavami nebývají nijak kvalitně napsány, zpravidla dvojsmyslné až perverzní. Nesmí to být nic složitého nebo komplikovaného, protože cílovka nepřesahuje 100 bodů IQ. Sami autoři těchto nevalných scénářů evidentně nebývají příliš kapacitní, nedivil bych se, kdyby byli permanentně na drogách. Aby to ale působilo tím požadovaným dojmem, dá se za každou větu smích z publika a bude z toho hit pro masy.

Sami si udělejte takový “out of box” test sami na sobě. Zkuste si vybrat libovolnou scénku z libovolného dílu libovolného sitkomu. Pusťte si ji bez zvuku jen s titulkami tak, abyste nevěděli, “kdy se máte smát”. Přijdou vám teď ty dialogy vtipné? Zjistíte, že jsou neskutečně trapné a ubohé. Díky zásahu z režie se potrháte smíchy nad texty, u kterých si normální člověk řekne “Co to doprdele je? Dělaj ze mě totálního vylízanýho idiota?“. Tu největší žumpu, ty největší hovna s radostí a s úsměvem sežerete a ještě budete chtít víc.

Smích je základní lidská reakce a emoce, myslím si, že by nám neměla být podsouvána vždy, když to vyžaduje scénář mimořádně podřadného televizního produktu.

Je smutné, že právě tento výkvět televizní zábavy, to největší dno útočící na základní lidské emoce, mají v oblibě i docela inteligentní lidé, kteří se pak na Twitteru rádi pochlubí tím, že promarnili celý večer sledováním celé série nějakého seriálu, který je v jádru naprosto stupidní a idiotský…

Nemusíme ale pro stupidní a idiotské scénáře chodit až k americkým sitcomům.
Zábavná, kulturní, informační i umělecká hodnota drtivé většiny ostatních seriálů ze záporných čísel nebezpečně atakuje nulu. Je až téměř trestuhodné, že existuje tolik lidí, kteří dobrovolně a s očekáváním hltají každou scénu z některého nesmyslného seriálu, kterými nás televizní stanice bombardují každý den.
Bohužel znám dost lidí ve svém okolí, kteří si bez pravidelné nálože pitomostí následované poctivou dávkou hovadin z některého těžce retardovaného seriálu, nedokáží představit večer… Například ultra dementní nekonečný seriál Ulice, bez nějakého cíle, vidiny konce, nebo náznaku jakéhokoli vývoje, si tento týden, před prázdninovou pauzou, odvysílá svůj 2855. díl. Vezmeme-li, že každý díl má s reklamami něco přes hodinu a jestli dobře počítám, tak poctivý pravidelný divák u tohoto vysoce kvalitního a hodnotného kinematografického počinu promarnil téměř 1/4 roku života! Čtvrt roku lobotomie a nalévání sraček do hlavy! To už přece musí zanechat nějaké následky… Co byste za čtvrt roku stihli udělat vy?

Když už jsme u toho počítání promarněného času, který vám už nikdy nikdo nevrátí, je tu šikovná online aplikace http://tiii.me/, kam zadáte název seriálu a kolik sérií jste shlédli a ona vám ukáže, kolik vám ten který odpad sebral času z vašeho života, který se určitě dal využít mnohem lépe, zábavněji a produktivněji. Píčoviny typu Přátelé, Jak jsem poznal vaši matku nebo Teorie velkého třesku jsou v této databázi pochopitelně zahrnuty, zadávejte jejich originální názvy, našeptávač už vám nabídne tu správnou volbu…

Blikající obrazovky vám vymývají mozky, programují vás na to, co si máte myslet, co máte poslouchat, koho máte volit, co si máte kupovat, co máte jíst, pít i kdy se máte smát. Informují vás o zmanipulovaných a zaplacených průzkumech veřejného mínění nebo volebních preferencích, pečlivě odfiltrovávají informace, které se k vám nemají dostat, straší vás válkami, chřipkami nebo uprchlíky a zaručeně dobře poradí, co dělat v případě mimořádných situací. Mafie ovládající politiky a vlastnící všechny média vás tímhle systematicky formují do poslušných oveček, kterým stačí říct klíčové slovo “Neodcházejte od obrazovek“.
tv krade životy

Wolfensteini

Wolfenstein: New order a Wolfenstein: Old Blood jsou po velmi dlouhé době parádní hry, které potěší nejednoho příznivce FPS her i pamětníky prvního Wolfensteina.

Pokaždé, když mě rýmička uvrhne v pracovní neschopnost, mám dostatek času dohnat herní resty. Stalo se to začátkem tohoto roku, kdy jsem se na týdení neschopence začal poohlížet po nějaké dobré pařbě, kterou bych si to marodění trochu zpříjemnil. No a protože v tu dobu měli v nějakém obchodě s herními klíči zrovna akci na nedávno vydaný Wolfenstein: New Order, který byl za pár stovek, tak volba byla celkem jasná.

Wolfenstein: New Order

Hype kolem vydání tohoto titulu jsem pochopitelně zaznamenal, ale nějak mě nechával klidným. Pár gameplay videí jsem také jedním okem zahlédl, ale nijak mě to neoslovovalo. Zarazily mě docela vysoké hodnocení snad ve všech recenzích a vesměs pozitivní ohlasy od hráčů, tak jsem si říkal, že na tom asi něco bude, tak tomu jednoho dne taky dám šanci. A ten den nastal jednoho lednového dopoledne a od té doby se plavim na celé Wofenstein vlně, pro kterou by ale už konečně mohl vyjít další dodatek.

U těchto nesmrtelných titulů si člověk uvědomí, jak ten čas letí. Kdy že jsem to naposledy hrál Wolfensteina? 2009? Vypadal sice jako by byl z roku 2002, ale i tak už to je celkem dost času, tak uvidíme, jestli to nebude stejný fail, jako byl ten předchozí “Wolf”…

wolfenstein new order 1 wolfenstein new order 2 wolfenstein new order 3

Wolfenstein: New Order běží sice na tom nepříliš vydařeném Id 5 tech enginu, který poháněl už Rage (Rage se mi nepodařilo vůbec spustit kvůli dosud neopravené chybě – patřím do těch 0,05% hráčů s unikátní hw sestavou, na které tahle hra prostě neběží, ačkoli výkonově dostačuje) má ošklivě rozplizlé textury, které při rychlejším pohybu doskakují z ještě rozplizlejších nebo žádných (na desetinu sekundy vidím za zavřené dveře), ale jinak v tom všechno funguje jak má…
Nekvalitní textury jsou vlastně téměř jediný neduh, který se dá odpustit, protože jinak je Wolfenstein: New Order střílečka jako víno. Krásný uvítací bug, který se ale už nikdy neopakoval. Když mi hra poprvé dala kontrolu nad Williamem, tak jsem se propadl z letadla do moře a ještě hloub :) No a taky se občas zasekne při úvodním logu Bethesdy…
Přesto je to hra, která vypadá jako hra z roku 2014 a netrpí žádnými nasíracími momenty a faily, kterých jsou v jiných hrách kupy. Perfektně napsané charaktery postav zapadajících do vcelku ucházejícího a gradujícího příběhu. Klíčové rozhodnutí, které určuje další dění ve hře. Laserová řezačka a bohatý arzenál zbraní s uspokojujícím modelem střílení. Několik parádních bossů i variabilita misí a prostředí.
Jediný nejslabší moment je ta plavací mise, ve které je jasně vidět, že Id5 engine není na vodní hrátky příliš stavěný a vesele tak popírá fyzikální zákony s hladinami vody a i ten pohyb od hladinou, kdy vlastně vůbec nevidíte, kde že se ta hladina nachází, je až příliš iritující. Opravdu se mi stalo, že jsem si po dohrání řekl, že to chci ještě jednou a na nejtěžší obtížnost. Takže jsem po nocích místo spánku mastil Über obtížnost a skvěle se bavil.

Asi bych to i dohrál znova do konce, kdyby se nenaskytla možnot mít datadisk Wolfenstein: Old Blood v předstihu před krabicovou verzí.

Wolfenstein: Old Blood

Takže rovnou z Měsíce jsem putoval na pevnost Wolfenstein a hned rovou na Über obtížnost, když ta předchozí hra byla tak snadná :) Spíše bych raději uvítal pokračování tam, kde New Order skončil, ale události před, také nejsou k zahození.
Někdy začátkem června se mi podařilo zabít finálového Bosse a opět jsem si říkal, že to chci ještě jednou, tentokrát ale ne znova na Über, ale na Bring’em on, protože si chci projít všechny Nightmare levely a v pohodě zkusit najít všechno zlato a vůbec tam je ještě spousta zajímavých detailů a zapomenutých dopisů, kterých si napoprvé člověk nevšimne a na Über obtížnost se neodemykají perky i některé achievementy, takže i o toto nechci přijít.


wolfenstein old blood 1 wolfenstein old blood 2 wolfenstein old blood 3

Recenzenti udávají 4 hodiny hraní na normální obtížnost. Já mám na Über 10 hodin a to si myslim, že jsem nepřečetl všechny zápisky a zprávy a hra má ještě challenge mody, které vypadají také zajímavě.
Wolfenstein: Old Blood je za těch pár stovek dostatečně bohatý datadisk, ačkoli pochopitelně není tolik veliký a rozvinutý jako hlavní hra. Herecké výkony NPCček a rozmanitost misí a prostředí jsou také slabší, nicméně hra je po vizuální stránce o něco líbivější než mateřský titul, je tu pár vylepšení a potěšující je i více Nightmare misí a v poslední i boss.

Přesto se v obou hrách nelze zbavit lehce nahořklé příchutě z toho dobře známého herního klišé, kdy je celá mapa prakticky jeden velký koridor s různě poházenými tunami zbraní, léčení, brnění a munice, čekajících jen na vás. Ultra tupí nepřátelé, kteří si nevšimnou, že hráč metr od nich zrovna brutálně popravil kolegu a povalující se těla dalších mrtvých nácků je nijak nevyvedou z míry, ani je nenapadne zpozornět. Se zvyšující se obtížností se zvyšuje akorát účinost nepřátelských střel, IQ zůstává stále na nulových hodnotách a náckové si vesele házejí svoje granáty pod nohy a nabíhají vám před mušku i na tu nejtěžší obtížnost… Brutální scény a popravovací momentky ospravedlňuje fakt, že ve hře zabíjíte nacisty v alternativní historii. Je to přeci jen všechno hodně zjednodušeno a nastaveno tak, aby měl hráč co nejintenzivnější a nejzábavnější zážitek ze hry. Nějakou realističnost tu opravdu nečekejte. Ale to pokračování by už konečně mohlo vyjít, vážně se na něj klepu :)

10 let na vinylu

Na Velikonoce 2005 jsme si s Ježourem jeli do Slavkova u Brna pro naše první gramofony a od té doby se roztočil kolotoč (nebo spíše deska) pozoruhodných událostí, že by se o tom dal napsat blog :) Tak nějak jsem cítil, že už mi nestačí si jen skládat muziku na počítači, což nikam nevedlo. Potřeboval jsem vyšší level, někam se posunout, pustit se do toho ve velkém, zkusit něco pořádného. Techniky jsme za tu dobu vystřídali několik typů i značek, poznali řadu zajímavých lidí i projeli “kus světa” :) Začali jsme hrát s FDC a zatímco Ježour s FDC zůstal, já v tichosti přesídlil k Figuře, protože mi nestačí pouze jeden hudební styl a taky mi je bližší free scéna.

Jenomže nic není takové, jaké si to člověk ze začátku maluje. Před deseti lety plný ideálů a nadějí, dnes skoro znechucen tím, kam se celá scéna dostala, respektive co se z ní stalo…
Už před deseti lety byly všechny hudební žánry vyčerpané, nic nového se dodnes pořádně neobjevilo a stále se vlastně jen remixuje a opakuje to, co už bylo dávno vynalezeno a vymyšleno. Co na tom, že už tehdy byla hudba slepá ulička a stroj na peníze, já měl gramce a chtěl si to všechno zkusit sehnat na vinylu a namíchat. Některé staré klasiky se prostě neoposlouchají a pro mě to byl nový svět :)

Vinyl forever

Kdo si to nikdy nezkusil, nikdy nepochopí. To je prostě něco úplně jiného, než si pouštět kazety, cédéčka nebo mptrojky. Pokud hudba vychází na vinylu, je tím povýšena na něco mnohem víc, než jen souzvuk tonů a rytmů. Pokládání přenosky na gramofonovou desku je takový malý magický rituál, který i po těch letech neztratil nic ze svého kouzla.
Není to jen ta nepřekonatelná dynamika zvuku, nenahraditelná kvalita a hutnost nahrávky, jakou poskytují gramofonové desky. Je v tom i cosi materiálního. Pořádná sbírka vinylů váží víc než její majitel! I to vás donutí do toho nacpat statisíce.
Ano, za těch deset let mi celá tahle sranda vytahala z kapes víc jak čtvrt míče. Když něco máte rádi, peněz vám není líto. To něco málo, co jsem dostával za hraní, nepokrylo náklady ani z tisíciny…
A pak nastalo období, kdy jsem si nové desky prostě nemohl dovolit. Ono to období vlastně trvá dodnes. Nemluvím tu ale jen o deskách. Taková slušná přenoska, nejmenší a jedna z nejdůležitějších komponent kvalitní sestavy, může vyjít i na více jak 3 tisíce! Navíc na dva gramce potřebujete přenosky dvě, potom samozřejmě také mixák, kabely, sluchátka, repráky, kufry nebo tašky na desky i techniku… Vystřídáte několik typů techniky za desetitisíce, než zjstíte, co vlastně chcete a očekáváte. A pak ze začátku také spoustu času a trpělivosti si to všechno naposlouchat a naučit se s tím…

Mp3 vs analog

Nejen finanční tíseň, ale i trend a zvědavost byli tím hybatelem, kvůli kterému se mi jednoho podzimního dne podařilo rozchodit DVS. Proč si kupovat drahý licencovaný software, když to jde i zadarmo? Navíc to chci jen vyzkoušet a dokázat si, že to dokážu a třeba mě to může někam posunout, nebo alespoň rozšířit obzory i působnost a odbourat omezení vyplývající z hudby, která vychází jen na vinylu :)
Když už si nějakou tu desku pořídím, zpravidla to není žánr, který by se dal pouštět na takových akcích, kde jsem dříve hrával.
Aby si člověk neohrál originály, tak na domácí pouštění nebo soukromé party DVS bohatě postačuje. Důvod, proč už roky nehraju na žádných akcích, nejsou jen potíže s ušima, nebo že nemám žádné nové desky…

Nechci hrát pro zfetované opice!

Člověka děsně motivuje fakt, že se díky této muzice pohybuje ve společnosti, kde se krade, fetuje i umírá :( Ačkoli na debila narazíš všude…

Kde bych mohl dneska být, kdybych si místo gramců koupil třeba kytaru? Ale já už od mládí inklinoval k elektronické muzice, která zatím ze všech hudebních stylů došla nejdále a ze které je stále cítit taková výzva a radost zároveň. Přesto musím říct, že čím jsem starší, tím více mě to táhne spíše k posezení v nekuřácké společnosti s kytarami a houslemi, než někam k uřvanému reproduktoru do zahuleného klubu a již několikrát jsem uvažoval, že by bylo skvělé svůj talent projevovat i jinak :) Kdybych teď začal s kytarou nebo s klávesami, dopadlo by to ale stejně jako s deskami – nezbyl by na to čas.

Ano, čas je v současnosti ta nejdražší komodita, kterou je tomu potřeba věnovat. Ne že bych zapomínal jak se mixuje, ale spíše to je o objevování nových skládeb a také trénink je pořeba, aby člověk při náhlém hraní nebyl za největšího sypače brambor večera… Poslech, zkoušení a blbnutí. Bohužel na to je stále méně času, protože bych chtěl dělat taky milion dalších věcí. A to jsem se kdysi dávno pokoušel i o turntablismus a uvažoval o mašince. To by ale skutečně vyžadovalo pravidelný trénink několik hodin denně…

Měl jsem od toho jiné očekávání

Máte svoje oblíbené skladby? Tak si je zkuste pustit hlasitostí 90bB a k tomu další do sluchátek tak, abyste ji slyšeli. A teď je srovnejte do sebe :) Pro mnoho lidí neskutečný blázinec.
Vždyť ono to tak vlastně je. Jde o to, ten blázinec urovnat a potěšit ucho posluchačovo.
Zkuste si jako nekuřák tenhle kravál užít celou noc v zahuleným klubu. Navíc, když je to takhle nahlas, tak stejně nic neslyšíte, respektive slyšíte jenom kravál, ze kterého stejně nelze rozeznat ty detaily, které slyšíte doma při poklidném poslechu a už vůbec vám takhle uřvaná muzika nedělá takové potěšení…

Když takovou akci pořádáte, musíte všechno zařídit, domluvit a sehnat. Zpravidla kvůli jedné akci řešíte, domlouváte, zařizujete a lítáte mnoho dní.
V den D musíte dorazit na místo s mnohahodinovým předstihem, aby se všechno nanosilo, poskládalo, pověsilo, zapojilo. Pak aby se zjistilo, že něco chybí nebo nefunguje, nebo že někdo nedorazí a začít zase lítat a shánět, teď již v mnohem vetším pressu, protože party má za chvíli začít a ještě to nehraje a situace ani nenasvěčuje tomu, že to hrát bude… Pak se modlíte, aby přišlo dost lidí, aby se alespoň vydělalo na pronájem klubu nebo na benzín do centrály… A během akce dohlížejte na průběh, jestli vám někde lidi nedělaj bordel, jestli nepřijeli policajti kvůli hluku, jestli nedochází něco na baru nebo benzín v centrále, jestli se třeba někdo neutopil v jezeře, nebo se vám někdo neoběsil na zpětném zrcátku na dodávce…
Pro běžného návštěvníka to s vypnutím muziky končí, pro organizátory tímto okamžikem začíná další fáze, kdy se to musí sbalit, uklidit, odvézt. Nebývá vyjímkou, že na vás ráno majitel klubu nebo pozemku tlačí, ať to je co nejdřív, protože nastupují uklízečky a za chvíli tu jsou organizátoři další party, nebo vám končí nájemní smlouva na pozemek a zavolá na vás policajty…
Takové akce pořádají dva typy lidí. Jedni to dělají pro komunitu, pro tu radost udělat party a pobavit se s kámošema a pak tu jsou taky zmrdi, kteří na tom chtějí vyvařit co nejvíc peněz, které ale nedávají na amortizaci nebo rozvoj sound systému, ale do svojí kapsy a djům naserou. S oběma typy pořadatelů mám bohaté zkušenosti a bohužel ten první typ, až na pár vyjímek, už zcela vymizel…

Samozřejmě že I s vystupováním na akcích přišla menší popularita. Lidi mě najednou poznávali a nebylo mi to ani nějak moc příjemné, přestože jsem měl díky svému hraní spoustu dveří otevřených, tak jsem toho nikdy moc nevyužíval. Přes léto 2007 jsem měl prakticky každý víkend nějaké hraní, až jsem si najednou řekl:

“Kurva co z toho vůbec mám? Kam jsem se to vlastně dostal? Baví mě to takhle? Proč mám táhnout ten těžkej bágl s deskama někam 120km na nějakej fesťák, abych tam za pivo a pár stovek, hodinu a půl hrál?”

Mohl bych se tu teď chlubit na jakých tisícových akcích jsem všude hrál a s jakými světovými hvězdami jsem vystupoval na jednom pódiu… Tak jak si to nejeden diskotékový pouštěč rád napíše do svého medailonku na idj nebo na svých stránkách. Já o popularitu nestojím a stejně už si ani nepamatuju kde a s kým jsem všude hrál. Já se chci na akci bavit, a ne bejt za “hvězdu”, kterou vždycky nejvíc nasere otázka “kdy budeš hrát?”, kterou během večera uslyší asi tak 60x…

Ale nekončím

Ale i přes to všechno to stálo a vlastně pořád stojí za to :) Jen se nic nesmí přehánět, přeci jen už nám není dvacet, už nám není ani třicet… Nemůžu mluvit za ostatní, ale já tak nějak cítím, a současná situace tomu tak i nasvědčuje, že je možná na čase to přenechat mladším, pokud tedy vůbec bude někdo, kdo by se do toho hrnul… Rád se takových akcí zúčastním jen jako host a už ani nemám potřebu (vlastně jsem nikdy neměl) být jeden z organizátorů.

Když to tak po sobě čtu, tak to vypadá, jak kdyby to psal vysloužilý veterán :) Závidím třeba Merkurákům, kteří podobné akce pořádají mnohem déle a právě od nich jsem nedávno ve 4 hodiny ráno, když přestali hrát, slyšel tu bájnou větu “Už nám není dvacet…” Shodou okolností jsme se na této party sešli s několika bývalými spolužáky a cestou zpátky na vlak to rozebírali a já si najednou uvědomil, jak mě všechno bolí… Stejnak na dobré párty se vydržím bavit klidně do dopoledních hodin, případně několik dní. Nemám to ale nastavené tak (ani jsem nikdy neměl), že bych musel vymetat každý víkend nějakou akci. I přes víkend mám práci a povinnosti, takže to fakt nemůžu přehánět, i kdybych sám chtěl.

Uvidí se za dalších deset let :)