V sobotu v rámci svého turné Buď Virtuální poctila Pardubice svou návštěvou populární zpěvačka Ewa Farná. Celému tomu cirkusu jsem byl přítomen a po koncertu jsem pln smíšených pocitů.
Všemu dění jsem přihlížel jako nezaujatý divák nejčastěji z odlehlého a nerušeného místa na trestné lavici a dostatečně blízko pódiu i posluchačům a nevěděl jsem, jestli se mám smát nebo brečet.
V malé hale ČEZ arény v sobotu vyrostlo nijak extra originální pódium se sklápěcím mechanismem uprostřed. Na konstrukci bylo zavěšeno několik blikátek se třemi plátny pro projekci, doplněné běžnou zvukovou výbavou plastových, blíže nespecifikovaných, reproduktorů (pravděpodobně pouze dvoupásmová sestava).
V hale před začátkem několik brigádníků rozvěsilo reklamy a tím veškerá výzdoba končila. Pro posluchače tu nebylo vůbec žádné zázemí, pult s občerstvením nebo zpestření, pouze za zvukařem byl jakýsi stánek, kde prodávali CD a reklamní předměty, takže byli návštěvníci odkázáni na předražené automaty u WC.
O půl šesté se otevřel vstup a do haly se přiřítily odhadem dvě třídy čtvrťáků, respektive čtvrťaček, protože v hloučku dětí, který málem prorazil zábrany před pódiem, byla převaha holek.
Děcka vytrvale stáli nalepení na zábranách před pódiem a s blížící se půl sedmou stále častěji vykřikovali „Ewo“. V několika dětských rukách jsem spatřil pastelkami namalované transparenty s nápisy Ewo miluju tě, případně obrázky srdíček a v sále se pozvolna začalo objevovat víc a víc návštěvníků. Oproti koncertu Suzi Quatro před čtrnácti dny tu je tentokrát věkový rozdíl návštěvníků přibližně 40 let.
Po více jak hodinovém čekání věrných fanoušků se před sedmou hodinou večerní v hale setmělo a v zákulisí jsem ve tmě spatřil siluety několika maškar, jak se shlukují ve stánku za pódiem. Zpočátku mi to připadalo že bude s měsíčním předstihem nadělovat Mikuláš, ale jakmile se ty maškary naskládaly na pódium a opět se rozsvítila světla, tak mi bylo jasné, že to jsou hudebníci v komických kostýmech, které během večera několikrát převlékly…
Se světly se spustil i kravál a Ewa v pestrobarevném plastovém kostýmku a růžovou parukou to rozbalila až jsem začal zívat. S několika nezaujatými posluchači a přihlížejícími jsme se shodli na tom, že Ewa opravdu neumí zpívat a celkově je ten koncert nazvučen tak, aby to nebylo poznat. Nevim proč, ale je to tak na mnoha koncertech a vystoupení i jiných umělců, aby kravál z hudebních nástrojů přehlušil projev zpěváků a nebylo zřetelné ani slovo. Většina lidí v sále si album už koupilo nebo stáhlo a tak texty znají. Ten zvukař tam je jenom proto, aby hlídal ostatní kanály, které následně přebudí do takové míry, že zpěvákům není rozumět. Kdyby jenom trochu chtěl, tak by všichni mohli Ewu slyšet jak zpívá doopravdy a to hezky nahlas. Když už má signál na šavli, může si s ním dělat co chce. Tohle jde dost dobře udělat i v polních podmínkách :)
Zvukař dostal zaplaceno, aby byl takovou berličkou a pouštěčem dohromady, jenže trochu více tragikomicky. Neznám písničky Ewy Farné a ač jsem se snažil sebevíc (a ona jistě také), nerozuměl jsem ani slovo ani v jedné písničce. Navíc jsem měl výborný výhled na kytaristu, který se během hraní drbal na hlavě nebo dloubal v uchu a v okamžicích ticha vesele dělal, že brnká do strun. Jediný, kdo ten večer skutečne hrál, byl bubeník a možná basák (ale na toho jsem neměl tak dobrý výhled), jinak se celý večer zřejmě jelo ze záznamu a při průvodních slovech naší oblíbené Ewičky mezi jednotlivými písničkami měla dost oříznuté zvukové pásmo (porád měla v ruce stejný mikrofon), takže to co skutečně do toho mikrofonu říkala, byl jen výřez od čtyř kHz výš (na omezení zpětné vazby to ukecat nejde). I s těmi potlačenými hlubokými a středovými frekvencemi na jejím hlase bylo poznat, že je trochu nakřápnutá nebo po nemoci. Před samotným koncertem jsem ji v zákulisí 2x potkal a ani jsem si toho nevšiml, až když povídala svoje moudra na pódiu, tak mi došlo, že tady něco není v pořádku…
Nicméně i s hlasovou a hudební indispozicí svým fanynkám a fanouškům živě simulovala mnoho svých slavných pseudo-rockových hitů, včetně Potřebuju chcát a jiných jistě známých (bohužel já je neznám) songů. Pořadatelé pod pódiem měli nezáviděníhodnou práci. Odstrkovali zábrany, na kterých byly pověšeny stovky fanatických dětí dál od pódia prakticky každých deset minut. Na celé stádo rozjařených dětí za plotem byli jenom tři a zhruba v polovině koncertu mi jeden z nich říká, že už ho to pěkně sere. Musel jsem mu dát za pravdu, já měl ale narozdíl od nich možnost se zvednout a odejít jinam (což jsem několikrát udělal), protože bych to opravdu nevydržel poslouchat celou hodinu a půl…
Když se nahrává album ve studiu, hodně se u toho zahřejou zvukové modulátory a procesory, aby to ve výsledku nějak znělo. Při koncertu tu jeden procesor taky měli, ale naplno ho využili až při poslední písničce, kdy Ewa „zpívala“ jen při doprovodu klávesisty – neřvaly tu kytary ani bicí a to byl snad jediný okamžik večera, kdy jí bylo trochu rozumět. Jinak celé vystoupení by se dalo označit za částečné karaoke se zpěvem i nástroji ze záznamu.
Asi jsem si příliš zvyknul na taneční akce a mám raději pohybující se dav, protože kdbyby mi na akci celý večer lidi jenom stáli (a ti šťastnější popíjeli nápoj) a největší reakce by bylo zvednutí ruky nebo pískot, tak mi je jasné, že něco není v pořádku…
Sečteno podtrženo. Sobotní kulturní událost byla hezkou demonstrací toho, co všechno médii zmanipulované děti a jejich rodiče dokážou přetrpět, jen aby na chvíli viděly uměle vytvořenou hvězdičku bez špetky talentu z přiblblého plátku či televizní obrazovky. Žádný předskokan, žádná bonusová kapela, žádná zvláštní výzdoba ani doprovodné akce (nepočítám tu jednu soutěž, jejíž pointu jsem nepochopil a vyhlašování vítěze probíhalo měřením hlasitosti potlesku tzv. Decibelometr, jehož výsledky ten zvukař maníkovi na pódiu musel dvakrát opakovat). Autogramů se na konci dav dětí taky nedočkal (ale podepisovalo se u šaten). Před koncertem i v průbehu na třech plátnech rotovalo několik desítek reklam na různé internetové portály pro mladé (název Buď virtuální sedí), zhruba hodinu a půl byl imitován koncert, na který nebozí rodiče museli vypláznout 230,- za lístek a manažer této slavné zpěvačky si mnul ruce, jak za hodně peněz jde udělat málo muziky a vytřískat nehoráznou sumu.
