Vedlejší efekty vymýšlení různých názvů, hesel, klíčů, podob url adres nebo souborů jsou leckdy zábavné.
To jsem takhle zase jednou přemýšlel nad jedním názvem a z ničeho nic se mi v hlavě rojily samá zajímavá hesla, ale prakticky v širším smyslu těžko použitelná.
Jak je někdy těžké vymyslet chytlavý a úderný název, který musí vystihovat určitý produkt nebo věc a přitom musí být přístupný a bezbariérový, nesmí být s diakritikou, aby se dal použít celosvětově v libovolné znakové sadě a cizojazyčný čtenář si na tom nezlámal jazyk, případně aby se mu to vůbec zobrazilo.
Denní chleba každého spekulanta, ačkoli url adresy s háčky a čárkami jsou už k mání, o klasické url adresy je zájem mnohem větší v souvislosti s celosvětovým, multikulturním a multijazyčným využitím.
Mistr Jan Hus to myslel dobře, ale už ve čtrnáctém století byli proletáři, kteří věděli, že jednou příjde doba kompijůtrů a tenhle jeho vynález nejednomu programátorovi zkomplikuje život a proto ho upálili.
Rostou mi kozy, to bude akce, mrkni se, zvedni ruce, sundej triko, rozepni podprsenku, ochutnej, neboj se, nekousej, zadarmo, chytni, hrej si, neupejpej se, raduj se, pozvi bratra, fotografuj, zaznamenej porno, nic nevytahuj, jen se koukej :)
Popojedem, platit, dost bylo perverze ty dobytku, konec, nechci, nesahat, zapni mi to, odejdi, nashledanou, sbohem, vypadni prase…
Čeština je velmi bohatý a pestrý jazyk, ale i přesto je mnohdy velmi složité najít vhodná slova, která nebudou pro někoho cizího problém. Ikdyž jim třeba nebude rozumět, stále máte jistotu, že je vidí přesně tak, jak jste chtěli a že je ta mašina dokáže zpracovat a předat bezproblémů dál.
I já se snažím vždy vybírat názvy bez diakritiky a někdy je to opravdu oříšek. A když to nejde jinak, musí se zvolený název ořezat, znetvořit, znehodnotit, nedá se nic dělat. Vysvětlujte tohle ale lidem, kteří vám na FTP vesele nahrávají soubory s háčky a čárkami (a ideálně ještě s mezerami u víceslovných názvů a okrasnými znaky jako jsou otazníky ` ° $ đ € atd.) a pak se diví, že jim to nefunguje…
A prázdniny jsou v prosinci. Teda myslim ty další prázdniny :) Ikdyž pro většinu z nás pracujících to stejně nic neznamená, protože my si neužíváme prázdnin, maximálně tak čerpáme/odčerpáváme/vybíráme dovolenou. A to je zatraceně rozdíl.
Léto pomalu končí, škola začíná a tak by možná stálo za to ohlédnout se, co se všechno dělo.
Tak předně ještě před prázdninami jsem podal výpověď v bývalém zaměstnání a od srpna pracuji u jiného zaměstnavatele na jiné pozici. Chcete vědět kde a co dělám? O tom taky určitě někdy bude článek, můžu snad jen prozradit, že takovou práci by mi záviděl každý, kdo se zajímá o hokej. V práci zažívám všelijaké zajímavé chvíle a setkávám se s různými osobnostmi. Třeba týden před mým oficiálním nástupem se tam přijel podívat prezident republiky Václav Klau(n)s :) Téměř každý den potkávám brankáře Dominika Haška (dneska jsem si z něj utahoval a říkal jsem mu, že se mu nějak zmenšuje hřišťátko, když rolba upravovala led a on se na kousku starého ledu rozbrusloval) a až budou v televizi přenosy z extraligy z pardubického zimního stadionu, tak si na mě vzpomeňte ;)
Proběhlo pár akcí a hlavně v půlce prázdnin vypuklo znova to šílenství okolo jednoho největšího festivalu u nás, který se naštěstí nekonal. Místo toho si freetekno komunita parádně vystřelila z novinářů i ze všech přisírků a blbečků, co si od Czechteku 2009 hodně slibovali a těšili se na ten pořádnej „spirit“.
Pak tu bylo jedno malé bezvýznamné výročí, na které bych si skoro ani vůbec nevzpoměl, kdybych nesledoval statistiky.
Ještě se vrátíme k těm hudebním akcím a vymrdávkám, které slibovali ten „spirit“ a kterých letos hudební scéna zažila až nějak podezřele dost. Některé festivaly letos ani vůbec neproběhly. Krize je krize…
Naučil jsem se novou parádičku, ikdyž tím dost trpím. Když nemůžu používat jeden prst, dělám vracečky druhým, ale i na tom se mi po chvilce udělá mozol. V současnosti mám ještě 3 použitelné prsty, se kterými to jde sice dost blbě, ale rozhodně v tom hodlám pokračovat :)
Taky jsem plánoval nahrát nějaký ten nový setík. Mělo to být něco ve stylu Diskkosmash (který svého času slavil velký úspěch u posluchačů i kolegů djů), dokonce jsem si tak nějak už vybíral desky, co bych prolnul, ale nakonec z toho sešlo. Prostě nebyl čas a nálada…
Dneska jsem se dozvěděl velmi zajímavou a potěšující věc. Právě dnes skončil v mém bývalém zaměstnání ředitel, kvůli kterému jsem odtamtud odešel já a kterého jsem poslední tři měsíce slušně diplomaticky posílal doprdele :) Došlo na má slova, už konečně zjistil, že to není člověk na správném místě, že na to nemá a raději to zabalil sám :)
No každopádně už se tam nevrátím, jsem naprosto spokojen tam, kde dělám teď.
Tak mi přeci jenom to sprosté slovíčko v posledním odstavci ulítlo. Už podle nadpisu jste ale jistě museli čekat, že tu něco takového padne. Pokud vás to pohoršuje, zkuste si to vypípat, nebo vyhvězdičkovat a pro příště si lépe nakonfigurujte firewall, aby vás to na nevhodné stránky se sprostými slovy vůbec nepustilo :)
V těchto dnech, kdy drobné zranění zapříčinilo nemožnost plnohodnotně rozvíjet svůj um se ve volných chvílích po nocích oddávám nové střílečce, poslednímu Wolfensteinovi.
Hra byla s velkou slávou avizovaná již mnoho měsíců před jejím vydáním a herní weby a magazíny servírovaly bezpočet screenů a obrázků. To bylo poprvé, co mě na tom něco trochu zarazilo. Screeny zveřejněné někdy začátkem tohoto roku vypadaly dost rozporuplně. Kdybych si nepřečetl, že se jedná o obrázky z připravované nové hry Wolfenstein, klidně bych si troufal tvrdit, že to jsou snímky z nějaké střílečky, která vyšla před 3-5lety. Statický obrázek zničeného města s několika vojáky a brčálovým nádechem. Nešlo přehlédnout low-res textury, znázornění ohňů, u kterých jste napočítali až 9 stejných plamínků, kostrbaté a málo polygonové postavy, nasvěcování, stíny a odlesky, které se v dnešních hrách už nepoužívají atd. Bylo jasné, že nový Wolfenstein musí přinést něco nového, něco revolučního, nějaké nové herní principy aby zaujal, protože už ze screenů bylo poznat, že na dnešní poměry bude z grafického hlediska značně podprůměrný.
Jestli se to povedlo, nedokážu posoudit, protože ve mě Wolfenstein opět evokuje vzpomínky na některé hry z dřívějších dob. Wolfenstein běží na id Tech 4 enginu, na kterém běhal před pěti lety DOOM3, ovšem pro dnešní potřeby značně modifikovaný a navíc s implementovaným fyzikálním modelem Havok.
První dojmy vyvolávaly pocit, že to je vlastně takový trochu vylepšený Return To Castle Wolfenstein a válečné prostředí a reálie mi připomínaly Call of Duty(že jsem ale všehovšudy CoD hrál slabou hodinu, takže si netroufám porovnávat).
Ale později se mi začal vybavovat taky Bioshock hlavně díky dobovým artefaktům a některým kulisám (polovina 20. století) a taky kvůli použitým filtrům a efektům odlesků některých předmětů. Vzpomínka na takové nemotorné a nepohodlné ovládání, jaké bylo právě v Bioshocku, mě přepadla i zde. Přílišná orientace pro konzolové ovládání je přeci jenom znát, od fps střílečky bych očekával větší pružnost a odezvu v ovládání a alespoň možnost naklánět se do stran, nicméně brzy se tento styl ovládání dostane pod kůži a po několika odehraných misích jsem na to ani nepomyslel.
Herecké výkony NPC postav a izolované interiéry od venkovních lokací (když se za vámi zavřou dveře a jste beze zbraně) mi připomínaly Far Cry 2. Nepřesvědčivé monology NPC postav jsou takové nutné zlo, které musíte odklikat a vyslechnout si povídání toho nebo tamtoho panďuláka, abyste se mohli hnout dál.
No a ve finále tak trochu přehnaný Havok zase připomíná Half Life 2. Přehnaný myslím z toho důvodu, že všechny bedny a sudy (ne všechny, ale většina) jsou prázdné a chovají se jako by byly z lepenky, stačí se vydat proti libovolné bedně(nejlépe hned několika na sobě) a skoro samy se vám uhnou nebo se odsunou za doprovodu velmi podivných zvuků. Jejich přítomnost v lokacích je až příliš okatá a každému po pár minutách dojde, že je tam designéři hry nastrčili jenom proto, aby je při případné explozi granátu mohl Havok efektivně roztrhat a rozmetat do okolí.
Další věc, která mě během hraní zarazila, je absence ukazatele zdraví, nebo alespoň nějaký systém léčení. Po absorbci celého zásobníku se stačí přikrčit někde na klidném místě a počkat, až se tlukot srdce zpomalí a všechno je zase ok. Někomu to může vyhovovat, ale já se s tímhle prostě nedokážu ztotožnit a raději bych opět sbíral misky se psím žrádlem (kde jsou ty psi?) jako v roce 1992, než se spoléhat na domnělou nesmrtelnost hlavního hrdiny. Totální lineárnost, jednoduchý design levelů, značné odbočování od historických faktů (zbraně) a příběhová jednoduchost jsou věci, které mě přinejmenším zarážejí… Taktéž potvrzovací dialog pro prvotní nahrávání hry si mohli autoři odpustit (já chci hrát a ne odklikávat otázku, jestli chci skutečně nahrát uloženou hru).
Konečně bych se mohl taky dostat k nějakým pozitivním prvkům a tím bych vyzdvihnul hardwarovou nenáročnost a bleskové loadingy. Další kladná věc je zabíjení nácků s malinko netradičními destrukčními prvky. U většiny her současnosti jsou nepřátelé nezdeformovatelné postavy, které sice zabijete několika ranami, ale na těle nemají ani škrábanec. Proto mě u Wolfensteina potěšily utrhané končetiny, nebo nácek držící se za prostřelenou krční tepnu (nehledejte za tím žádnou zvrhlost). Oproti jiným hrám může potěšit několik typů nepřátel a někteří bossové, kteří jsou ale díky dostupným futuristickým zbraním snadní soupeři.
Používání medailonu a využívání alternativní dimenze působí trochu všelijak, protože bez tohoto prvku hry by to byla další bezduchá a průměrná střílečka. Využívání jiné dimenze je jedním ze stěžejních artefaktů samotné hry, ale i tak mi nikdo nevymluví, že bullet time byl už v nejedné hře a i to ostatní vlastně není nic originálního. V pozdějších fázích hry ale člověku dojde, že ikdyž tohle všechno už v jiných hrách viděl, tak je to vlastně to, co ho na střílečkách baví a i já jsem si později (s přiměřenou gradací akce) přeci jen pochvaloval, že se nemusím učit nic nového a můžu se spoléhat na zažité principy a vlastnosti hry.
U této hry se ničeho nového nedočkáme, protože většinu z toho už nabídly jiné tituly a graficky jsou současné hry také o pár stupínků výše. Wolfenstein bych označil za takový mix různých her, který recykluje již jinde použité enginy, nápady a technologie a splácává je do této podoby. Celé to na mě působí, že se ta krize projevila i zde. Použily se staré licence, nebo vlastní enginy z minulosti a tomu celému se dala nálepka (v tomto případě název Wolfenstein), která čerpá ze slavných předchůdců a ze kterých ještě pujde vytřískat nějaký ten dukát.
Slabší vizuální dojem ale vykupuje dobrá optimalizace a hardwarová nenáročnost, proto na odreagování může někomu dobře posloužit i na notebooku. Neočekával jsem od této hry vůbec nic a to je možná dobře, protože by mě nejspíše asi zklamala a neubránil bych se pocitu, že tohle všechno už nabídly jiné hry mnohdy v lepším grafickém podání a v pestřejších mapách s nadanějšími NPC a promyšlenějším příběhem. Někteří historičtí puntičkáři mohou namítat pohrdání historickými fakty, ovšem mírné překroucení některých skutečností (jako třeba ve filmu Hanebný pancharti / Inglourious Basterds) pro lepší dojem na hráče/diváka, nemusí být tolik na škodu.
Zpočátku se mi nový Wolfenstein jevil jako nezáživná střílečka, jakých jsem už hrál desítky a ničím novým neoslní, ale s postupnou eskalací akce a vývinem událostí se mi začíná líbit čím dál tím víc (sic s drobným pocitem, že to stále ještě není ono) a rád si ho ve volných chvílích zahraji :)
Nasbíral jsem inspiraci ve dvou a půl hodinovém sestřihu ze soutěže DMC 2008 a zjistil, že vracet desky o půl nebo celou otočku vlastně nic není. Protože vše potřebné (tedy 2 stejné desky a přenosky pro scratch) pro tento sport už mám skoro rok a až nyní jsem se odhodlal se tomu začít plně věnovat a postoupit tak na pomyslný vyšší level v akrobacii točících se asfaltů.
Když se člověk dívá na profesionály, tak to pak jde samo. Opravdu mi ten dokument z DMC 2008 dodal odvahu a to potřebné „know-how“. Postavil jsem se ke gramofonům, dal dvě stejné desky na talíř, přenosky na správné místo a zjistil, že to vlastně není nic složitého, jen je potřeba pamatovat si, jestli mi ta jedna deska uběhla o 1,2,3,4,nebo 5 otoček, abych je o ten samý počet zase vrátil zpátky, mezitím co mi bude stejný úryvek skladby hrát na desce druhé a to celé si správně načasovat.
Nejprve je ale potřeba si na deskách udělat značky odkud budu startovat, abych nemusel mít sluchátka, jako profesionálové z DVDčka:) Tahle činnost je z celého turntablismu snad to nejhorší! Malé samolepící kolečko z audiokazety, pinzetou nalepit před tu správnou drážku, kam chci pokládat jehlu a zaoblený tvar samolepky hrot sám navede do požadované drážky a zajištuje, že přitom nepřeskočí o jednu drážku zpět.
Trpělivost, přesnost a netřesoucí se ruce. To jsou věci, které potřebujete k přesnému nalepení značky na desku. Ty já bohužel nemám, takže správně polepit jednu desku mi zabralo zhruba deset minut a ještě jsem ji nalepil o dvě drážky dál, než jsem chtěl. Jde o setiny milimetru a tak s lupou a druhou nálepkou lepím ještě jednu nálepku na již nalepenou, tentokrát aby mi to vyšlo o ty 2 nanometry blíže ke středu a přitom se snažit pinzetou nepoškrábat desku.
Stejný postup, stejně třesoucí se ruce a opět dvě značky nalepené na sobě u druhé desky.
Konečně mám označené desky na stejných místech a můžu se pustit do šaškování s crossfaderem a talířema. Zezačátku obě desky vracím levou rukou, pravou ruku stále na crossfaderu. Je to jakýsi psychický blok nebo něco takového, ale pravou rukou prostě scratchovat neumím, takže zezačátku pohybuji s deskama jak jsem už roky zvyklý. Sice jednou rukou, ale i tak mi to jako začátečníkovi jde až překvapivě dobře a začínám tomu přicházet na chuť, protože mě to nejenže baví, ale úplnými a neúplnými vracečkami vznikají velmi zajímavé zvuky, smyčky a nezvyklé návaznosti opakujících se samplů!
Ani nevim jak dlouho jsem se na tom zaseknul, ale po chvíli pociťuji, že mě z toho ustavičného vracení desek začíná bolet prostředníček, konkrétně se mi na bříšku prostředníčku levé ruky udělal solidní mozol(který jsem si ještě ten večer strhnul)! Nečekal jsem, že z této disciplíny mohou vzniknout nějaké zranění, ale jak vidno, nějakou oběť přinést asi musím. Mozol mě donutil k tomu, abych se konečně naučil používat obě ruce tak, jak to dělají všichni ostatní, tedy levou rukou točit s levým talířem a pravou s pravým a následně aktuálně volnou rukou posouval crossfader.
Tento postup se mi dostal do krve velmi rychle a zjistil jsem, že takhle můžu dělat všechno mnohem rychleji a tedy stíhat vracet desky třeba i po 1/4otáčky a vytvářet tak nekonečně opakující se beat, vokál, nebo jakýkoli jiný zvuk :) Jediné co je potřeba je koncentrace a pamatovák na to, o kolik se mi ta deska otočila, abych ji o tolik vrátil zpátky.
Hrál jsem si takhle ještě chvilku a protože jsem už více nechtěl namáhat namožený prst, vracel jsem tu levou desku ukazováčkem (nezvyk) a i ukazováček po chvilce začal pálit, což bylo znamení, že pokud nechci mít mozol i na dalším prstě, je čas s dnešním tréninkem skončit. Prsty na pravé ruce jsou v pohodě, to je zajímavé. Budu si asi muset na nějaký čas od takhle náročného sportu odpočinout a až budu schopen, vymyslím nějakou koncepci a udělám krátký záznam ;) Když tak o tom záznamu přemýšlím, tak přicházím na to, že ty značky budu asi muset odlepit a nalepit o pár milimetrů dál, aby to mělo nějakou hlavu a patu :/
Technicky vzato, scratching je náročnější než juggling. Obojí ale vyžaduje spoustu času na natrénování, zkoušení a pokusy. Je to ale parádička, která mě vážně chytla a je to něco, co mě po dlouhé době opět naplňuje pocitem, že dělám/se učím něco užitečného, něco co mě baví a že se mi to daří a vypadá to a dokonce to i zní, jako těm klaunům ze soutěže. V běžném setu tuto dovednost nejspíš těžko někdy aplikuji, ale i tak mě může hřát pocit, že umim něco, co ostatní djs ne :)
Už jsem se zcela dostal z prvotního šoku (v dobrém slova smyslu) ze hry Prototype.
Po první instalaci mě to opravdu chytlo a během 24hodin jsem jenom 10hodin strávil hraním Prototype – to byl ten šok, když jsem o půl čtvrté ráno zjistil, že už začíná svítat:) Alex Mercer má v této hře naprostou volnost pohybu, v boji spoustu možností a komb, hra je celkem obstojně optimalizovaná a na závažnější bugy jsem zatím nenarazil.
Když jsem prohlížel screenshoty a videa, tak mě jako první napadlo, jestli to neběží na enginu GTA4 a trochu jsem se obával hw nároků. Po instalaci a prvním spuštění naskočilo rozlišení na 640×480(!) Na mém notebooku jsem takové rozlišení měl snad poprvé a trochu jsem se zděsil, jak moc to bude náročné a pomalé, když už si sama hra nastavuje takhle malé rozlišení. Nicméně přepnout alespoň na 800×600 v menu nebyl problém, nechal jsem ostatní položky na medium a hned jsem vyzkoušel spustit hru. Překvapivě krátký loading a hned potom úvodní akční masakr tutorial, který se nijak nesekal ani neztrácel na plynulosti a že se tam toho dělo hodně…
Město a hlavně ulice (ty žluté taxíky) vypadají podobně jako v GTA4, dokonce tu i tak rychle utíká stín, jenomže vypadá mnohem lépe! Na ulicích jsou stovky lidí a aut (ne 8 lidí jako v GTA4) a přitom se to všechno hýbe velmi svižně a bez záseků. Nemůžu se zbavit pocitu, že ta grafika připomíná GTA4 – nevypadá sice nijak extra, ale oproti GTA4 je krásně svižná a plynulá. Při podrobnějším prozkoumávání okolí a detailů si lze všimnout, že v tomto enginu obyvatelé města nejsou nějak zvlášť inteligentní a ani nemají takový fyzikální model jako v GTA4. Některý chodec projde bezproblémů skrz jiného, jinde jsou hned 4 identické postavy dokonce stejně oblečené atd. Auta mají pár polygonů ani pokročilý destrukční model a taky jich tu je jenom několik druhů. Jsou to detaily, na které ovšem během hraní ani nepomyslíte, protože vás bude zaměstnávat mnoho jiných věcí, takže takové maličkosti vůbec nevadí…
Hra je navržena tak, aby za všech okolností byla plynulá a hraní nijak nenarušovalo trhání a pokles framerate. I při té nejzběsilejší akci mi počet snímků neklesal pod 20 a když se relativně nic neděje, tak se to pohybuje kolem krásných 45 fps. Je to způsobeno hlavně tím, že detaily se vykreslují pouze tam, kam se hráč dívá, ne tedy, že by se podle nastavení v prostoru kolem hráče vyskytovaly koruny stromů, rozvodné skříně a klimatizační jednotky, ale pouze v záběru, kam je natočená kamera. Může to trochu vadit při rychlém pohybu kamery, když doskakují objekty v dálce, ale zase je lze spatřit i na vzdálených střechách a v ulicích. Dokonce i ty auta v dálce působí mnohem lepším dojmem, než jakási vize posunujících se pásů z GTA4.
Nejdůležitější prvek hry je ovšem úplně jinde, než v optimalizované (ne)dohlednosti. Jedním slovem akce. Tento titul do žánru akčních her neodmyslitelně patří a kdykoliv si vzpomenete (nebo i nevzpomenete), tak vždy se bude něco dít a budete muset někoho nebo něco vraždit, ničit, sekat, likvidovat… Asi těžko tu budete hledat pouliční rozhovory NPC postav, nebo diskutování nad tím, kdo má na křižovatce přednost, na které můžete být z jiných her z městského prostředí zvyklí. Jednoduše na něco takového tu nezbývá čas.
Městem postupuje nákaza jakousi zvláštní nemocí a s vývojem hry můžete sledovat, jak se celý Manhattan a jeho obyvatelé mění do hrůzné podoby. To vše ve velmi rychlém tempu za účasti normálních i zmutovaných obyvatel města, vojáků, vojenské techniky a ostatních kreatůr. Nejčastěji se na vás hrnou všichni najednou, takže během několika vteřin zlikvidujete desítky protivníků. Aby toho nebylo málo občas zkonzumujete nějakého človíčka, abyste si z něj extrahovali jeho paměť, která s ostatními v jakési pavučině úryvků vzpomínek dává dohromady zamotaný příběh, odhalující proč zrovna náš hrdina má takové superschopnosti, proč celé město zešílelo a proč po něm všichni jdou. K tomu se váže i druhé synonymum této hry: chaos. Chaoticky můžou působit souboje s desítkami protivníků najednou, chaoticky může působit příběh, který se tu odkrývá, chaoticky působí město v pozdější fázi příběhu.
Nic podobného jsem ještě nehrál, tak proto mě to zezačátku tolik uchvátilo, ale postupně se dostaví stereotyp a druhý den jsem udělal asi 4 mise, třetí den možná 2 a pak jsem to asi týden už ani nezapnul… Nechám si to na později, až se budu chtít odreagovat a vyblbnout (to ovšem do té doby zapomenu všechny komba a to klávesové kung-fu)
Každopádně pro milovníky krvavé brutální akce, akrobatických kousků a superschopností je tahle hra ideální. Leckde je tato hra označována jako mix několika různých titulů, to ovšem nemůžu posoudit, protože z vyzdvihovaných Infamous, The Incredible Hulk, Crackdown, Spiderman, X-Men, Mirror’s Edge a The Darkness jsem hrál akorát Mirror’s Edge. Svých 70% dle různých recenzí si zaslouží, hru trochu shazuje nezvyklá přeplácanost a chaos, absence multiplayeru a české lokalizace, ale i tak je to jedno velké hřiště, na kterém si můžete dělat (rozuměj ničit) co chcete a nejste nijak omezeni.
Pokračování nekonečného příběhu za vyšší framerate a ladění výkonu hry GTA 4 je tu.
Zhruba před 14. dny vyšel nový patch pro GTA IV. Protože toho je poslední dobou nějak moc a na hry prostě absolutně nezbývá čas, dostal jsem se k instalaci tohoto balíčku zhruba asi týden po vydání…
Na instalaci jsem šel tentokrát trochu šalamounsky. Cracklé soubory GtaLaunch.exe a GTA.exe jsem nahradil původními exe soubory ze zálohy originálky a pustil se do instalace.
Tento patch by měl obsahovat všechny předchozí verze opravných balíčků, takže by teoreticky měl stačit pouze jenom tento poslední a je vystaráno. Taky se na internetu objevily spekulace, že tento patch nic nového a zásadního nepřináší a je pouze takovou předzvěstí patche 1.0.5.0, který by měl být větší a vydatnější… Co je na tom pravdy se teď asi nedozvíme.
Přibližně 50MB soubor se stahoval neuvěřitelně dlouho. Následná instalace byla otázkou několika desítek vteřin. Strkám dvd do mechaniky a spouštím. První, čeho si všímám je pokles fps při nahrávání, předtím měly loadovací artworky kolem 2000-3000 fps, nyní to je sotva 1200 a často to klesá i k 800. To ale ještě nemusí nic znamenat. Hra se načetla a Niko je ve svém bytě. Hodnota fps se pohybuje kolem 60 a tak jsem se trochu zaradoval, protože předtím jsem měl v místnostech něco kolem 45 snímků. vyběhnu na ulici a tam dostávám tvrdou ránu: 18-23 fps! To je ještě méně, než před instalací tohodle posledního patche. Na fórech někomu prý pomohl k větší plynulosti, ale mě to teda příliš nepomohlo. Sice už můžu na internet a do myčky, ale co z toho, když se mi hra zase neskutečně seká a laguje (nejnovější ovladače pro grafiku jsou samozřejmostí)…
Tentokrát mi to ani nerozhasilo nastavení grafiky, jako u předchozích patchů. Akorát tu přibylo štelování stínů(které zřejmě bylo už i v předchozím opravném balíčku, ale to se mi nepodařilo rozchodit) Dá se stím vyhrát, ale výkon na tom nijak nenaženu. Když stíny vypnu úplně, tak to dost připomíná San Andreas, když je dám na maximum, hra se o několik snímků zpomalí, když dám stíny na low, tak to vypadá příšerně a na plynulosti hry se to taky moc nepodepíše. Zlatá střední cesta stíny na medium a na to se už trochu koukat dá a ani to tolik nebrzdí…
Nevzpomínám si, že by se mi někdy předtím stalo, že bych měl v určitých částech města 30fps a o kousek dál jen 18! S tím se asi moc nadělat nedá, ale i tak zkouším ještě trochu snížit dohlednost a vykreslování detailů.
Nastal čas vyndat z mechaniky DVD a vyzkoušet zpátky cracklé exe spoubory. Zase zálohuji origoš a přepisuji crackem, který mi až do patche 1.0.2.0 dobře sloužil. Jenže ejhle, hra teď nejde spustit, fatal error WS10!
Hmm co teď? Budu to hrát s DVD v mechanice (když si teda někdy najdu čas). Takže zase zpátky přepisuji originální exe soubory a snažím se hru spustit. Neúspěšně, stále mi to hází WS10.
Co teď? Zkouším přeinstalovat patch a už to je ok. No jo, ale já přeci nebudu hledat DVD vždycky, když si budu chtít zahrát! Pátrám tedy na netu a nacházím nový crack, který si s tímto posledním patchem poradí. Sláva Razor 1911 :)
Hra se sice nijak nezrychlila ani to nijak výrazně nepomohlo, ale co, třeba ten další patch už to dá všechno do pořádku…
Před nedávnem oslavil Tetris 25. výročí a je jedna o rok starší hra, která taktéž zaznamenala obrovský úspěch a v herním světě má také své vydobyté místo v síni slávy.
Ano, je to Super Mario Bros.. Legendární plošinovka od Nintenda, ve které se Mario a Luigi prohopsávají kanalizacemi New Yorku a bojují proti rozličným nepřátelům, sbírají mince a požírají houbičky, které vylepšují jejich vlastnosti. Jistě tuto hru znáte, jistě ji každý alespoń jednou hrál a kdo říká že ne, ten ji hraje dodnes :)
Fenomén Super Mario Bros. ovlivnil obrovský počet lidí a byl inspirací pro mnoho umělců, výtvarníků a skladatelů.
Originální hudební motiv od Kojiho Konda musí poznat bezpečně každý. V jednoduchosti je krása a nejednoho hudebníka napadlo tuhle nezapomenutelnou melodii zremixovat, či úplně překomponovat.
Původně osmi-bitová verze této skladby byla jako předzvěst začínající éry elektronické hudby a pronikání herních melodií do běžného umělecko hudebního světa. Nemusí to ale být čistě elektronická muzika, aby to byl stále Mario :)
Super Mario Brothers – Eminence Orchestra
Super Mario Beatbox
beatboxing flute super mario brothers theme
Zack Kim – Super Mario Theme
Super Mario Bros. Music – Main Theme & Overworld
A na závěr přihodím něco z mého recorbagu. Je to skladba Capt Lou Albano Is An Acting Genius od J-Chot, která vyšla na albu The Kamikaze Club 04. Škoda, že je tak krátká, jinak bych ji na akcích hrával častěji…
Technologie budoucnosti – jak to vidím já
Na letošní výstavě E3 byl představen revoluční systém ovládání konzole Xbox360 nazvaný Project Natal. Pozdvižení, které před lety vyvolala konzole Wii svým bezdrátovým ovladačem se dá srovnávat s touto novinkou, jenomže tady už nepotřebujete ovladač ani žádné tlačítka, vše ovládáte pohyby svého těla.
Project Natal představuje technologii, která tu už měla hezky dlouho být, ale až současný technologický pokrok, výkonost a dostupnost hardwaru umožňuje tyto futuristické vize realizovat v reálném životě.
A u toho bych se rád zastavil, protože toto je zřejmě první krok k nové generaci zařízení a strojů, nebo alespoň k jejich vyspělejší umělé inteligenci.
Doposud byly přístroje a zařízení jen obyčenými hloupými kusy obvodů a drátů, které vykonávaly pouze ty funkce, ke kterým byly sestrojeny a které se občas porouchají. Pokud třeba zapomenete dovřít ledinici, tak žárovička bude stále svítit a po čase se spálí motor od toho, jak se bude snažit vyrovnávat teplotu, která je nastavena na termostatu. Pokud třeba musíte narychlo někam odejít a zapomenete vypnout televizi, tak ta televize bude hrát prostě pořád.
Jsou to jen hloupé stroje, které akorát dělají to, k čemu byly sestrojeny. Ta televize neví, že se na ní nikdo nekouká, nebo že jste u ní právě usnuli. Ta lednice má rozepnutý spínač ve dvířkách a spuštěné osvětlení a neví, že jste už dávno na party v sousedním městě atd atd…
Zapomeňte na počítače jak je znáte dnes, zapomeňte na ty velké desktopy, monitory, klávesnice a myši. Počítač budoucnosti bude velký jako mobilní telefon, který máte v kapse. Nebude potřebovat žádné dráty, protože veškerá komunikace a dokonce i občasné dobíjení baterií (bude energeticky velmi nenáročný) bude probíhat vzduchem. Takové zařízení stačí jen položit na své místo, kde bude mít dostatek prostoru pro projekci holografické obrazovky a pokud to bude nutné, tak vám další projektor na stůl vykreslí i klávesnici. Zařízení bude sledovat pohyb očí a tak bude přesně vědět, kam se na obrazovce zrovna díváte a podle toho bude ovládat kurzor myši, kliknutí a ostatní funkce už pak budou jen otázkou gesta obličeje.
Pro delší pracovní nasazení bude asi značně nepohodlné se celou pracovní dobu šklebit místo klikání a proto přicházejí na řadu sluchátka, které vám budou do uší hrát vaši oblíbenou muziku a zároveň budou snímat vaši mozkovou aktivitu, takže na otevření doručené pošty stačí jenom pomyslet a hned se před vámi zobrazí nový e-mail. S odpovědí na e-mail se taky nebudete muset nijak namáhat, stačí nadiktovat znění zprávy a systém ji napíše za vás.
Futuristické počítače a moderní technologie nebudou dominovat jenom v obývacích pokojích a v pracovnách, své uplatnění najdou například v kuchyni i ostatních částech bytu. Již dnes existují prototypy ledniček, které mají v sobě zabudované kamery a čtečky laserových kódů na obalech potravin a každá přihrádka má svoji vlastní váhu, aby lednice věděla, kolik jste si odkrojili salámu, nebo vypili mléka. Obsah lednice se zobrazuje na LCD obrazovce na dvířkách, kde jednoduše zjistíte kolik druhů jídla se z uchovávaných potravin dá připravit, doporučí nejlepší recepty, kontroluje dobu trvanlivosti vašich jogurtů a když zjistí, že docházejí vajíčka, automaticky objednává na internetu v e-shopu další.
Přístroje mezi sebou budou komunikovat, takže třeba taková cesta do práce elektromobilem bude bezpečná a pohodlná, protože auta v silničním provozu si budou mezi sebou i s vozovkou vyměňovat informace o rychlosti, odstupech jednotlivých vozidel i překážkách na trati.
Stačí jenom nastoupit a automobil vás sám doveze na místo určení. Přesto bude spousta lidí, co mají raději kontrolu nad řízením ve svých rukách, takže jakmile se dotknete volantu, senzory na něm zjistí váš zdravotní stav a kondici jestli jste připraveni na cestu. Už jenom to, že usednete za volant, spustí spousty automatických měření a vyhodnocování mnoha faktorů a palubní počítač vás upozorní na zbytkový alkohol v krvi po včerejším mejdanu, nebo že jste si zapoměli vzít léky. Sedačka zjistí, že jste přibrali na váze a pošle informaci lednici, aby přestala objednávat slaninu a místo ní objednala zeleninu a nastaví od určité hodiny zámek, abyste nechodili na noční výpravy do lednice…
Automobil rozezná jestli řídíte vy nebo někdo jiný z rodiny a stane se takovým plnohodnotným nástrojem, ke kterému si vytvoříme trochu jiný vztah, než k automobilům, které máme dnes. Palubní počítač bude mít dokonalý přehled o posádce, obsahu kufru i stavu a situaci na vozovce a předem vám oznámí, že v cíli právě vydatně prší a doporučí vám, abyste se ještě vrátili domů pro deštník.
Pokud by se nějaký zloděj pokusil takové auto ukrást, bezpečnostní systém to pozná, zloděje pevně upne do bezpečnostních pásů, aby se nemohl hýbat a zavolá policii, případně auto pachatele samo doveze před policejní služebnu :)
Tohle všechno zní moc hezky, ale bude potřeba věnovat hodně úsilí pro zabezpečení, zachování bezpečnosti a soukromí. Přístroje budou mít o svých uživatelích spousty informací a dokonalý přehled o jejich zdravotním stavu, rozhovorech, chutích, náladách, nebo zlozvycích. Dokonce i ta televize bude znát vaši oblíbenou barvu a přesně evidovat, kolik jste během filmu snědl sušenek nebo kolikrát jste se poškrábal na zadku… Takové peoplemetry budou požehnáním pro ředitele televizních stanic, které budou vlastnit (ony je už vlastní) nadnárodní korporace, které mají velmi rády citlivé informace o svých ovčanech, protože je tak budou mnohem snáze manipulovat a budou moci ještě efektivněji vnucovat podprahová sdělení a cílené reklamy.
Dříve nebo později vzniknou nové formy umělé inteligence, které se budou rychle učit čemukoli, takže pro takový software nebude problém vygenerovat virus, který bude třeba ve vašem krásném a chytrém autě spouštět na plno topení za horkého letního dne, nebo naopak v třeskutých mrazech klimatizovat interiér. Autorádio bude hrát pouze jednu stanici (ještě navíc vaši neoblíbenou), nebo majitele auta vyhodnotí jako zloděje a přepne se do stolen modu zmiňovaného výše. Lednice vám bude objednávat potraviny, které vám nechutnají a televize bude tvrdit, že pro sledování kanálu s pohádkami pro děti vám musí být minimálně 18 let…
Také práce na počítači bude mít svá pravidla a s gesty místo klikání se bude muset pracovat opatrně, než jak se ze začátku zdálo. Program by si mohl myslet, že chcete klikat, zrovna když s někým telefonujete přes Skype, nebo když si třeba jenom kýchnete. Pokud bude uživatelů před obrazovkou více, nebo budete mít na stěně za sebou něčí portrét, může to některé aplikace mást. A nikde není zaručeno, že vás kamera dokáže snímat při každé příležitosti a za všech podmínek (viz třeba zase ten Project Natal a jeho problémy) Určitě se najde spousta lidí, co mají webkameru přelepenou neprůhlednou samolepkou jako já, jak si stím dokáže software poradit? S novým způsobem ovládání videoher se musí počítat i se zvýšeným rizikem poškození obrazovek v zápalu hry (to bude radosti každý půlrok kupovat novou plasmu, protože ji váš synek nakopnul)
Každopádně technologie budoucnosti bude do našich životů stále více zasahovat ať se vám to líbí nebo ne. Pro někoho budou užitečným pomocníkem, pro někoho budou samozřejmost, pro někoho budou nutné zlo (mluvím z vlastní zkušenosti – v současnosti dávám lekce počítačových kurzů jedné paní, která v životě s počítačem nepracovala, ale kvůli zaměstnání se to prostě musí naučit). Případné příští generace si bez vymožeností jako je třeba Sixth Sense v běžném životě nedokážou poradit.
Vemte si, že takový gadget bude běžnou součástí vašeho oděvu, jakmile někoho potkáte na ulici, systém si na facebooku najde jeho profil a hned vám zobrazí informace o tom, co má rád, nebo jaké máte společné přátele…
Všechny dnes zmiňované technologické fičurky již existují, sice pouze jako prototypy nebo koncepty v plenkách a jejich čas teprve příjde. S příchodem nanotechnologií dostanou tyto vize konkrétnější podoby a k jejich realizaci bude stačit opravdu málo.
Nedělní článek na idnes o online datových úschovnách mě docela navnadil si zkusit založit svoji schránku, kam bych mohl nahrávat svoje výtvory. Sice na placených hostingách ještě místo je, nechci tam ale ládovat uplně všechno, protože já vyprodukuju spousty odpadu, který by tam většinu času jenom akorát ležel a zabíral místo potřebnějším souborům. Volba padla na službu Humyo a prozatím můžu konstatovat, že to byla dobrá volba!
5GB na multimédia, 5GB na ostatní soubory to je celkem dobrá nabídka. Vše probíhá přes šikovné rozhraní v okně prohlížeče, systém dokonce nabízí stáhnout klienta, který usnadní synchronizaci souborů a složek.
Takže hned ze začátku zkouším uploadnout jeden můj zatím nejzdařilejší a mezi posluchači nejoblíbenější setík, který je dobré archivovat na více míst :) Stačilo několik minut a těch 50MB se tam snadno nahrálo, hned se to zařadilo mezi multimédia a zobrazilo informace o souboru (rok 1970? asi překlep u mě, mělo to být 2007). Všechno funguje krásně bez bugů, administrační prostředí je přehledné a rychlé, pro vložení přehrávače na stránky si můžete dokonce zvolit barvy a chování.
Jediné co mi u free verze chybí jsou statistiky o počtu přehrání nebo stáhnutí, ale i bez toho se dá žít :)
Takže vychutnejte si jeden můj starší setík, se kterým jsem chtěl prorazit na diskotéky a kinderparty, ale ještě že jsem to neudělal :)
Mimochodem tak nějak se mi za letošek nakupily další výtečné předělávky popových a rádiových odrhovaček, takže není vyloučen Diskkosmash vol.2 !
Právě do humyo láduju několik sestříhaných videí z GTA 4. Dohromady to má 491.8MB, začal jsem před malou chvílí a už tam je 57MB, takže brzy se s vámi podělím o své herní zážitky ;)
EDIT:Nachvíli jsem si odskočil a klípky už tam jsou všechny, jenže zjišťuji nepříjemnou věc: Integrovaný přehrávač multimédií si neumí poradit s videem ve formátu WMV :(
Rozhodl jsem se trochu experimentovat a rozšířit svoje obzory a znalosti operačních systémů.
Jedny z mých prvních PC byly z dnešního pohledu historické kusy šrotu (možná ještě někde v šuplíku mám rozmontovanou 486DX2, 8MB RAM a 170MB HDD), nicméně první moje intenzivně využívaná sestava se skládala z procesoru Intel Celeron 466MHz, 128MB SDRAM, několik různých harddisků, 52xCD mechanika (v roce 2002 nahrazena 24x CD vypalovačkou) a 16MB grafická karta nVidia a později jsem do PCI dokupoval pomocné USB rozšíření, protože v roce 1999 (dle verze BIOSu – fenomén Y2k přežil evidentně bez újmy) na základních deskách USB porty ještě běžné nebyly… Původně to poháněly Windows 98, ale poté, co jsem si koupil Sound Blaster Audigy2 a nemohl jsem ji momentálně do ničeho jiného vrazit, jsem musel upgradovat na Windows2000, kvůli podpoře a ovladačům.
Na současné poměry nepředstavitelné hardware, ale svého času velice výkonný stroj, který funguje dodnes! Protože se mi pomalu ale jistě s dalšími přibývajícími desktopy zmenšoval prostor, věnoval jsem výše zmiňovaného Celerona mamince. Alespoň si má na čem pařit Mahhjonga a Sudoku :)
Tak nějak mě před několika dny napadlo vyzkoušet na tom některou linuxovou distribuci. Live CD Ubuntu se jakože po zhruba hodině „hrabání“ dopracovalo k oranžové obrazovce s nefungujícím kurzorem myši. Tak tudy cesta asi nevede. Zapátral jsem na internetu po distribucích pro starší a důchodové počítače a zkusil Live CD Xubuntu. Tady už byl výsledek lepší. Live distribuce se spustila se vším všudy, akorát zase ta myš nefungovala, navíc se 128MB RAM by se stejně nepodařila nainstalovat (k instalaci potřebuje asi 192MB)… Zkusím tedy ještě něco méně náročného. Fluxbuntu 7.04 se zdá být to pravé. Bohužel není tu možnost nezávazně vyzkoušet Live distribuci, tak to zkusím rovnou nainstalovat. Instalace probíhala v ASCI grafickém rozhraní a zhruba po hodině bylo všechno nainstalováno a já čekal, až se mi spustí to zázračné Fluxbuntu. Asi dvě minuty se odkrývaly lístečky na spouštěcí obrazovce a po přihlášení se konečně spustil samotný operační systém.
A zase tu nefunguje ta myš! Tak já už fakt nevím, jakou distribuci zvolit, aby v ní fungovala kuličková myš v sériovém portu. A bez myši se tu zřejmě k ničemu nedostanu. Zkusím shodit tuhle grafickou nadstavbu: Ctrl+alt+F1 jenže ten 19″ CRT monitor nedokáže pod správnou frekvencí zobrazit ani textový režim, takže vidím jen fialové svislé pruhy, tak tedy reset a znova a lépe… Napadl mě šílený nápad, který byl zjevně nemožný, ale moc možností mi už nezbývalo. Zkusil jsem svoji laserovou myš strčit do jednoho ze dvou USB pomocných portů v PCI slotu a hle, kurzor myši se konečné hýbe! Vítězně vytrhávám ze sériového portu mrtvou kuličkovou myš a odhazuji do koše :)
Konečně se můžu porozhlédnout co Fluxbuntu nabízí. Zjištuji hned několik nedostatků: Je to čistě samotný operační systém, nic víc (co taky čekat od 300MB velkého ISO souboru). Myší se ovládá jen to nejzákladnější, ovládání operačního systému (jinak na této konfiguraci krásně rychlého) spočívá v příkazové řádce. Dalším mínusem je miniaturní text a nabídky a nenecházím způsob, jak to zvětšit. To by rodiče asi neměli moc radost, luštit s lupou na obrazovce text (ještě navíc v angličtině), navíc i já sám jsem měl problém přečíst nápovědu v okně, jak byla mikroskopická…
Rozhodl jsem se tedy znova vyzkoušet Live CD Xubuntu s laserovou myší, jestli to bude fungovat a opravdu po spuštění hudba hraje, myš běhá (a to nejenom v logu;)). Tyhle komponenty, pro které jsem musel ve Windows složitě instalovat ovladače a několikrát restartovat, mi tady fungují takřka okamžitě!
A je rozhodnuto, následující den kupuji 256MB SDRAM paměťový modul a jednu USB myšku, rozdělávám počítač a přidávám k jednomu 128MB modulu nový 256MB. Chvíli přemýšlím, na kolika běží ta stodvacetosmička, jestli to není náhodou ještě 100Mhz. Ale co, za zkoušku nic nedám a spouštím stroj. Hle, tak je to taky 133Mhz, paměti spolu krásně pracují a já se raduji, že mi to nebude tolika SWAPovat, takže zbývá připojit myš a nainstalovat Xubuntu jako hlavní operační systém. Chvíli se rozhoduji, jak to udělat, když už tam mám Fluxbuntu a Win2000, jestli by nebylo vhodné všechno smazat a začít odznova. S tím nápadem přichází myšlenka na zálohu dat na disku. Procházím, co tam všechno je a co by se mělo uchovat na příští časy. Fotky koček, co měla máma na ploše určitě, dále nacházím fotky z Czechteku 2005! Cože? Já jsem tuhle kalkulačku používal ještě v roce 2005? Zřejmě asi souběžně s již novějším PC, jinak si to nedokážu vysvětlit. Je tu taky několik her z té doby. CarmageddonTDR2000, (panečku to byla pařba), nebo demoverze superrychlých závodů Speed Demons! Nostaligicky spouštím a nemůžu uvěřit, jak mě to při takovém framerate mohlo tehdy tolik bavit… Ještě zkopíruji pár dokumentů, tatíkovu složku s tabulkama, maminčiny gamesy, zdrojáky ke svým starším trackům a co se má stát stane se.
Nakonec se rozhoduji pro další rozděleni disku pro instalaci Xubuntu. Co by ne, má 80GB, zaplněno 20% (mimochodem defragmentovalo se to celý den) když dalších 15-20 GB ukrojím, tak se nic nestane.
Instalace probíhá bezproblémů a po jejím úspěšném dokončení mi GRUB nabízí hned 3 operační systémy. Xubuntu jako první, hned pod ním win2000 a úplně dole Ubuntu 7.04 (on /dev/sda2), mezitím jsou samozřejme recovery mody a memtesty :)
Tohle je to uživatelsky krásně přívětivé Ubuntu, tady už se vyznám, ikdyž s grafickým rozhraním XFce4 pracuji prvně a procesor je často vytížen na 100%. Na spuštění nebo zobrazení oken se musí sice chvilku čekat, ale to není nic překvapujícího. Nastavil jsem autologin, na plochu přidal ikony matčiných oblíbených her a všechny fonty a ikony pořádně veliké, že by to dokázala přečíst i bez brýlí. Ukázal jsem jí co a jak, kde má svýho Mahhjonga a Sudoku a jak se to vypíná a dneska už to dokonale ovládá a kliká jak ďas :)
Snažil jsem se o kompletní počeštění částečně lokalizovaného Xubuntu, bohužel neúspěšně, chce to připojení k internetu. S tím budu laborovat za pár dní, až mi dorazí potřebné kravinky z Dealextreme, které jsem objednával skoro před třemi týdny a až dnes mě ve 4 ráno vzbudil email, že je moje objednávka kompletní a balík byl odeslán. Už dost dlouho vím, že se blíží připravovaný pád dolaru, nikdo nedokáže odhadnout, jak to bude s přechodem na novou měnu Amero (ale pšt, zatím se o tom stále nesmí mluvit) a proto mě napadlo utratit všechny dolary, co mi zbývají na Pay Pal. Dealextreme je v případě utrácení dobrá volba a pořídil jsem tam mimo jiné i několik doplňků, díky kterým snad na tomhle počítači zprovozním Bluetooth i wifinu (ale s jedním volným USB portem to bude zajímavé :))
Druhý den zapnu počítač, že ještě zkusím doladit pár drobností, jenže ouha, kde je plocha a ikony? Panely a nabídky se normálně spustily, ale místo plochy a ikon tu je jen světle modrá barva. Po několika restartech a zběsilém rozklikávání všech možných nabídek a nastavení pátrám na netu a zjištuji, že se tu plocha spouští jednoduše příkazem xfdesktop který se z nějakého záhadného důvodu při zavádění nespustil :)
Bylo by hodně naivní čekat, že mi balík z Hongkongu dorazí už tento týden, každopádně až se tak stane, zkusím tu zprovoznit wi-fi anténu (snad to přes těch několik zdí pujde – notebook to zvládá krásně). Na surfování internetem je taková sestava stoprocentně nevyhovující (max tak statické HTML stránky), ale na tahání balíčků z repozitářů mi ta anténa měla vystačit a když se zadaří, tak bych z toho mohl udělat download centrum. Taky musím stáhnout nesvobodné ovladače pro grafiku a třeba na tom rozběhnu nějaké ty efekty(lupa by stačila). Za zbývající peníze na PayPalu si konečně pořídím Premium na Rapidshare a budu skrz tenhle stroj sosat, až se z něj bude kouřit. Taky tu je 5Gb internet, takže to stahování bude jedna radost. S dřívějším 2Gb jsem si mohl stahovat tak akorát předkožku, ale teď se ten premium už asi vyplatí :) zároveň mám jistotu, že mám spolehlivý a stabilní operační systém zdarma, který mi tu bude bezproblémů, bez zpomalování a bez reinstalací sloužit na věky :)
A je rozhodnuto, následující den kupuji 256MB SDRAM paměťový modul a jednu USB myšku, rozdělávám počítač a přidávám k jednomu 128MB modulu nový 256MB. Chvíli přemýšlím, na kolika běží ta stodvacetosmička, jestli to není náhodou ještě 100Mhz. Ale co, za zkoušku nic nedám a spouštím stroj. Hle, tak je to taky 133Mhz, paměti spolu krásně pracují a já se raduji, že mi to nebude tolika SWAPovat, takže zbývá připojit myš a nainstalovat Xubuntu jako hlavní operační systém. Chvíli se rozhoduji, jak to udělat, když už tam mám Fluxbuntu a Win2000, jestli by nebylo vhodné všechno smazat a začít odznova. S tím nápadem přichází myšlenka na zálohu dat na disku. Procházím, co tam všechno je a co by se mělo uchovat na příští časy. Fotky koček, co měla máma na ploše určitě, dále nacházím fotky z Czechteku 2005! Cože? Já jsem tuhle kalkulačku používal ještě v roce 2005? Zřejmě asi souběžně s již novějším PC, jinak si to nedokážu vysvětlit. Je tu taky několik her z té doby. CarmageddonTDR2000, (panečku to byla pařba), nebo demoverze superrychlých závodů Speed Demons! Nostaligicky spouštím a nemůžu uvěřit, jak mě to při takovém framerate mohlo tehdy tolik bavit… Ještě zkopíruji pár dokumentů, tatíkovu složku s tabulkama, maminčiny gamesy, zdrojáky ke